Kocourek, který měl rád déšť (opravdu?)

Uhlík.

Tento neobyčejný severský kocourek mě přivedl k myšlence předkládání dětských knih dětem. Co mě vlastně (na)vede k tomu, že jim předložím zrovna tu či onu publikaci? Musela jsem si přiznat, že každé předložení předchází můj malý průzkum zahrnující kritické zkoumání.

Tak stojím třeba v knihovně, knihkupectví nebo vyhledávám na internetu:  

Například: Aha, autorem je Pavel Čech. Tudíž mám před sebou knihu skvělé obsahové a vizuální kvality. Jak starým dětem je zrovna tato určena? Tady mi ovšem není vodítkem občas udávaný doporučený věk, tady je nutné provést akci rychlý čtecí průlet. Poté tedy kniha jde ještě "čekat", až k ní dítě doroste, anebo postupuje do finále. Občas ještě vyhledám recenze, nebo knihou (virtuálně) prolistuji. 

Jenže, s Kocourkem, který měl rád déšt, to bylo trochu jinak. 

Knihu jsem před časem dostala od nakladatelství Portál. (Čímž mu, a konečně, za výtisk děkuji.) Před zmíněným časem byla ještě pro mé děti příliš složitá, takže jsem ji uložila do knihovny. O pár let později, zrovna v době pandemie, jsme s malým velkým čtenářem nevěděli, po jaké knize zrovna sáhnout. A to i přes to, že jsme měli velké lockdownové zásoby z knihovny. 

Do ruky mi tedy padla neokoukaná obálka v řadě okoukaných, provedla jsem opětovně rychlý čtecí průlet, při kterém jsem zjistila, že se malý velký čtenář dostal do let hlavního hrdiny, a řekla, a co tuhle?

A četli jsme Kocourka. 

Zpočátku s nadšením. Příběh předškoláka, který dumá nad tím, co to jen dostane v té staré krabici od bot k narozeninám, byl napínavý. A jaká radost! Získaný dárek je snem spousty malých kluků a holek... 

Jenže chlapcovo nadšení a radost byly dlouhé asi jako ta bílá špička na kocourkově ocásku, pak text začal tmavnout a smutnět do černočerné barvy kocouří srsti. 

Když jsme se pročetli až do tří čtvrtin a dvouletý bráška k nám opět přiběhl s otázkou, jestli už se teda našel ten ztracený kocourek, došlo mi, že nás happyend asi nečeká. 

Ten večer jsem (opožděně) pročetla recenze. Aha! Tak takhle to je! Máme tu jednu z těch knih, které se nebojí dětem předkládat realitu života, namísto obligátního všechnodobředopadlo. Autorem je navíc tvůrce severských detektivek. A najednou mi do sebe zapadají některé detaily, nad kterými jsem se při čtení pozastavila. (Drsnost, nijaká laskavost mezi postavami, ponurost, rozvleklost.)

Uf, přecitlivělá duše malého velkého čtenáře nenese tyto realistické knihy nejlépe, třeba Kamzíkův velký skok Daniela Rušara jeho ruka šátrající v knihovně vždy přeskočí. Jenže to je právě ono, záměr, příběh dítěti umožní prožít bolest a ztrátu na papíře - ve čtenářově bezpečí. Tyto knihy mají posilovací schopnost. Jako když si chodíte zaběhat a díky tréninku vycvičené svaly, správné dýchání a vytrvalost vám potom zachrání život, když skutečně musíte utéct před nebezpečím. Snad.

Mami, je to jiné, ale i tak se mi to moc líbí, čti...

Další den se ke knize vracíme. Synovi říkám o recenzích a rozebíráme to, co jsme zatím přečetli. Dostáváme se ke slovu ztráta a vyrovnávání se se ztrátou. Mami, ale i tak se mi to moc líbí, pojďme číst. (Tak to je posun, těš se, Kamzíku...) 

Spolu s malým severským hrdinou tedy dál hledáme a hledáme a doufáme. Stop. Konec příběhu. 

Mami, je spousta možností, kde kocourek může být. Ale víš, ten sen o Dešťovém království, zasní se úlevně malý velký čtenář...

Mami, mně se to líbilo, pojďme číst od začátku. - Uff, víš, co, dáme si od toho chvilku pauzu, co říkáš, co takhle trochu laskavé Daisy Mrázkové...? 

Závěrem: 

Ač jsem byla na pochybách, co kniha v citlivé duši vyvolá, a navzdory jisté zasmušilosti, kterou vyvolávala ve mně, u dětského, tedy cílového čtenáře prošla na jedničku.

Tolik zkušenost s knihou o věčném hledání, nenalézání toho, po čem toužíme, a smiřování se s tím. Smutné (ale pozor, i komické, malý velký čtenář vybuchoval smíchy), realistické i fantaskní, a jiné (tedy otevírající obzory) - lehce dětsky drsně severské - avšak autor Henning Mankell možná díky své dětské knížce získal nového budoucího čtenáře pro své knihy pro dospělé. 

Z knihkupectví - Adventní kalendář - podruhé

A je to tady. Uběhlo to jako voda a po roce opět vytahujeme náš úžasný Adventní kalendář. Loni u malého čtenáře sklidil velký úspěch a malé knížečky se staly hitem celého vánočního období. Když jsem o něm tehdy psala příspěvek, kladla jsem si otázku, jak na kalendář malý čtenář bude nahlížet rok poté. A teď mám odpověď. 

Jelikož loni o adventu měl teprve téměř rok a půl, nevzpomíná si; teď na knížky nahlíží, jako by je viděl poprvé. A dívá se na ně úplně jinak. 

Loni je dostal najednou, všechny pohromadě, kromě čtení ho bavilo knížečky skládat na podložku a znovu vytahovat. Letos si od 1. prosince vybaluje knížky jednu po druhé den po dni ze svého druhého adventního kalendáře (s drobnostmi typu ovocná tyčinka, perníček, magnet nebo prskavka na Štědrý den). Adventní miniknížky si poponáší po bytě, chce je opakovaně číst, debatuje o obsahu a má je vůbec pořád blízko sebe. Možnost knížečky rozdělit a vložit do sáčků k dalším drobnostem mě napadlo na poslední chvíli, ale byla to dobrá volba. Malý čtenář je v napětí, jakou knížečku další den v sáčku najde, a taky si je pak řadí na podložku podle čísel a vypočítává, jaké číslo si na podložce zaplní další den. 

Adventní kalendář Ivany Pecháčkové a Jarmily Marešové (Meander) nemůžu než podruhé vřele doporučit. (A na Vaší neustálé rekordní návštěvnosti loňského článku vidím, že vzbuzuje velký zájem.) Pro nás jde o úžasný počin – kalendář je nositel trvalé hodnoty a také adventní atmosféry. A... vždyť to na malém čtenáři vidím, že dychtivěji chňapne po knížečce než přiložené drobnůstce. :-) (Ale, nechval dne před prskavkou.)

Krásný a poklidný advent nejen všem malým a velkým čtenářům!

Zděděné - Kvak a Žbluňk jsou kamarádi

Tyhle dvě žabky jsou součástí vzpomínek na mé dětství. Tak nějak vždy, kam až má paměť sahá, kniha patřila do dětského pokojíčku. Později, když už byl na světě malý čtenář, jsem ji nejednou vzala do ruky a těšila se, že mu ji za čas budu předčítat a že se nad ní budeme smát, jako jsem se příhodám smála v dětství já. Přišlo to dřív, než jsem čekala. Malý čtenář si Kvaka a Žbluňka zamiloval ještě před druhým rokem, to bylo neustálé Maminko, číst Kaka a Buňka! Vůbec se mu nedivím. Titul Američana Arnolda Lobela (který je zároveň autorem ilustrací) má v sobě jakousi jiskru, díky které vás baví číst a poslouchat příběhy stále dokola. 

Vlastně se dá říct, že tuto knihu předčítám snad nejraději. Baví mě nahlížet do mikrosvěta žabáka a ropušáka. Do mikrosvěta velkých pocitů a emocí. Ano, myslím si, že v tom je ta zmiňovaná jiskra. Žabky něco trápí, za něčím se honí, mají strach, radují se, chtějí být statečné a odolávat pokušení. Prožívají lidské radosti i strasti, a to s velkou dávkou laskavosti a vtipu v každém příběhu. Jednotlivé kapitoly jsou dlouhé tak akorát, aby vyzněla pointa, a dítě s očekáváním zavolalo: ... a ještě o koláčcích, ještě jednu, o ztraceném knoflíku, nebo jak se báli velkého hada! 

Malému čtenáři jsou Kvak se Žbluňkem moc sympatičtí. V jednu chvíli byl fascinován příběhy o koupání, koláčcích a knoflíku. Přijímá je zatím samozřejmě v první rovině, ale vnímá humorný nádech textu. Pomalu si začínáme na stránkami povídat o hlubším smyslu povídek, protože ten lze v každé nalézt. (Čím více Žbluňk upozorňoval okolí, že nechce být okolím viděn v plavkách, tím větší očekávání okolí mělo, apod.) 

Vyrobili jsme si velmi jednoduché vařechové maňásky Kvaka a Žbluňka a četbu obměňujeme divadlem (příběh o koupání je v divadelním pojetí ještě zábavnější a vede). Za tuto knihu moudrých příběhů Arnolda Lobela (i za skvělý překlad Evy Musilové) jsem vděčná, je velkým potěšením se k ní stále vracet. 

Ještě trochu inspirace - CD + zpěvník Zpívejte s námi!

Vedle čtení patří k velkým zálibám malého čtenáře hudba, její poslech i produkce (zpěv, dětská hra na všemožné nástroje, od bubínku, přes klávesy až po dva obří šrouby z tatínkova nářadí). 

Naše zásoba dětské hudby k poslechu je skromná (ničemu to až tak nevadí, jelikož funguji jako spolehlivý jukebox). Před časem však k dětskému Nohavicovi a písničkám z večerníčků přibylo CD Zpívejte s námi. Přes tři desítky vesměs velmi dobře známých lidových písniček nazpívaly děti z mimořádného Kühnova dětského sboru. 

Jak nahrávky povedly si můžete poslechnout na ukázku TADY (na stejné stránce jsou ke stažení také tematické omalovánky). 

CD má jeden velmi příjemný bonus. Patří k němu krásná kniha – zpěvník a zároveň obal pro CD. Nejenže ve zpěvníku samozřejmě najdete slova a noty ke všem nazpívaným pětatřiceti písním, ale celkový zážitek z poslechu vám zpříjemní opravdu povedené milé „vystřihovánkové“ ilustrace. 

Lidovky jsou nejmenším dětem přirozeně velmi blízké. Pokud malý čtenář za doprovodu čistých hlásků sboristů zrovna netancuje, usadí se a zcela se do melodie a slov ponoří. :-) 

Malý čtenář si ve zpěvníku nejraději hledá obrázek holky modrooké... :-)

Zázrak jménem Daisy / Z knihovny - Můj medvěd Flóra

Dětské knihy, které vyvolávají silné emoce, mám ze všech nejraději. Jednou z nich je Můj medvěd Flóra. Není to první titul Daisy Mrázkové, který se nám dostal do rukou. Malý čtenář se dříve seznámil s jejím Co by se stalo, kdyby... Už u této knihy jsem si uvědomila, že objevujeme vskutku nevšední autorku. 

  

Když čtete Daisy Mrázkovou, trochu se vám srdce zachvívá důvěrně známým, ale už na míle vzdáleným pocitem. Je to, jako by ze stránek jejích knih na vás spadlo trochu ze třpytu úžasu dětství, který dospělým už nebývá vlastní. 

Daisy Mrázková přesně věděla, jak se dostat až do jádra dětského prožitku, uměla přizpůsobit text dětskému vnímání všednodenních detailů a zájmu o „důležité maličkosti“. Samotnému jazyku autorky je vlastní, řekla bych, ladnost, jednoduchost a přirozenost. Stejně jako jejím typickým kresbám, kterými své texty doprovází. 

Malý čtenář miluje Flóru. Toho nalezence, špinavého medvídka, který měl to štěstí a našel útočiště mezi lidmi vřelých vztahů a s opravdovými pocity. Ani nedýchá nad stránkami, když z medvídka-nalezence pouští špína v mýdlové pěně, těší ho, že se Flóri v růžových šatičkách má dobře, že si čte a že může i k volantu tatínkova auta vyzkoušet si řízení. Líbí se mu, že je šťastná a že to ví, i když má hlavu na niti...

Spisovatelka a výtvarnice, Daisy Mrázková, autorka nevšedních obrázkových knih pro děti, zemřela loni. Odkaz její tvorby je však tak silný a výrazný, že ještě dlouho bude oslovovat ty nejmenší citlivé duše a navracet pocit lehkosti a zároveň vážnosti dětských prožitků i dospělým předčítačům. 

Ještě trochu inspirace: Strom

Slyšeli jste už o Stromu Lucie Sunkové? Možná jste viděli krátký film, ke mně se příběh dostal až v knižní podobě (kniha vyšla v roce 2016). Nejde primárně o dětskou knihu, kterým je blog určen, ale přesto vám chci zprostředkovat dojmy právě z mého vnímání Stromu. 

Příběh mě uchvátil a knihu jsem si vystavila jako obraz. Proč? Mám pocit, že autorka napsala  

niterně hluboký, čistý příběh a slova zabalila do hebkého šátku. 

Takové byly mé pocity po prvním čtení. Po čtení ukázek na webu autorky. Když jsem skutečnou knihu dostala do rukou, navíc mě ohromila váha i formát. 

V příběhu nenajdete žádná zbytečná slova. Pouze jasné, stručné formulace o velkých věcech života. Úderné věty jako zvonění kostelního zvonu někde na vesnici. O bolesti, o naději. O zrození nového života (stromu i člověka). O zákonitostech a koloběhu bytí – bytí člověka a přírody. Vážnost slovům dodávají černé stránky a bílá barva velkých tiskacích písmen. 

Hebký šátek? Původně jsem napsala hedvábný. Ale ne, technika malby olejovými barvami na sklo, kterou autorka používá, mi připomněla šátek po babičce. Měkký, hebký, se zelenou a žlutou barvou polí. Když se dívám na obrázky v knize, mám pocit, jako kdybych sledovala film. Tak je pro mě malba na sklo v podání Lucie Sunkové živá. Jako by listy dubu ševelily ve větru.

Protože si malý čtenář před časem zamiloval knihu Můj medvěd Flóra, nabízí se mi citovat Daisy Mrázkovou a její text aplikovat na oči stromu: Vidíš, jaké má oči? Vidíš ty oči? 

Tolik emocí v očích dubu namalovaném na skle! A tolik emocí vyvstane v člověku, když čte Strom! Nakonec nad všemi pocity zvítězí pocit naděje. 

Nic není tak definitivní, jak se zprvu zdálo, a dva stromy, otec a syn žijí, i když v jiné podobě, dál pospolu. 

Tento příběh se jen těžko vypráví. Nechte na sebe toto umělecké dílo působit jako celek. Alespoň kousek si můžete přečíst tady.

Děkuji za krásný zážitek, Lucie Sunková!  :-)