Ještě trochu inspirace: Strom

Slyšeli jste už o Stromu Lucie Sunkové? Možná jste viděli krátký film, ke mně se příběh dostal až v knižní podobě (kniha vyšla v roce 2016). Nejde primárně o dětskou knihu, kterým je blog určen, ale přesto vám chci zprostředkovat dojmy právě z mého vnímání Stromu. 

Příběh mě uchvátil a knihu jsem si vystavila jako obraz. Proč? Mám pocit, že autorka napsala  

niterně hluboký, čistý příběh a slova zabalila do hebkého šátku. 

Takové byly mé pocity po prvním čtení. Po čtení ukázek na webu autorky. Když jsem skutečnou knihu dostala do rukou, navíc mě ohromila váha i formát. 

V příběhu nenajdete žádná zbytečná slova. Pouze jasné, stručné formulace o velkých věcech života. Úderné věty jako zvonění kostelního zvonu někde na vesnici. O bolesti, o naději. O zrození nového života (stromu i člověka). O zákonitostech a koloběhu bytí – bytí člověka a přírody. Vážnost slovům dodávají černé stránky a bílá barva velkých tiskacích písmen. 

Hebký šátek? Původně jsem napsala hedvábný. Ale ne, technika malby olejovými barvami na sklo, kterou autorka používá, mi připomněla šátek po babičce. Měkký, hebký, se zelenou a žlutou barvou polí. Když se dívám na obrázky v knize, mám pocit, jako kdybych sledovala film. Tak je pro mě malba na sklo v podání Lucie Sunkové živá. Jako by listy dubu ševelily ve větru.

Protože si malý čtenář před časem zamiloval knihu Můj medvěd Flóra, nabízí se mi citovat Daisy Mrázkovou a její text aplikovat na oči stromu: Vidíš, jaké má oči? Vidíš ty oči? 

Tolik emocí v očích dubu namalovaném na skle! A tolik emocí vyvstane v člověku, když čte Strom! Nakonec nad všemi pocity zvítězí pocit naděje. 

Nic není tak definitivní, jak se zprvu zdálo, a dva stromy, otec a syn žijí, i když v jiné podobě, dál pospolu. 

Tento příběh se jen těžko vypráví. Nechte na sebe toto umělecké dílo působit jako celek. Alespoň kousek si můžete přečíst tady.

Děkuji za krásný zážitek, Lucie Sunková!  :-)