Zděděné - Kvak a Žbluňk jsou kamarádi

Tyhle dvě žabky jsou součástí vzpomínek na mé dětství. Tak nějak vždy, kam až má paměť sahá, kniha patřila do dětského pokojíčku. Později, když už byl na světě malý čtenář, jsem ji nejednou vzala do ruky a těšila se, že mu ji za čas budu předčítat a že se nad ní budeme smát, jako jsem se příhodám smála v dětství já. Přišlo to dřív, než jsem čekala. Malý čtenář si Kvaka a Žbluňka zamiloval ještě před druhým rokem, to bylo neustálé Maminko, číst Kaka a Buňka! Vůbec se mu nedivím. Titul Američana Arnolda Lobela (který je zároveň autorem ilustrací) má v sobě jakousi jiskru, díky které vás baví číst a poslouchat příběhy stále dokola. 

Vlastně se dá říct, že tuto knihu předčítám snad nejraději. Baví mě nahlížet do mikrosvěta žabáka a ropušáka. Do mikrosvěta velkých pocitů a emocí. Ano, myslím si, že v tom je ta zmiňovaná jiskra. Žabky něco trápí, za něčím se honí, mají strach, radují se, chtějí být statečné a odolávat pokušení. Prožívají lidské radosti i strasti, a to s velkou dávkou laskavosti a vtipu v každém příběhu. Jednotlivé kapitoly jsou dlouhé tak akorát, aby vyzněla pointa, a dítě s očekáváním zavolalo: ... a ještě o koláčcích, ještě jednu, o ztraceném knoflíku, nebo jak se báli velkého hada! 

Malému čtenáři jsou Kvak se Žbluňkem moc sympatičtí. V jednu chvíli byl fascinován příběhy o koupání, koláčcích a knoflíku. Přijímá je zatím samozřejmě v první rovině, ale vnímá humorný nádech textu. Pomalu si začínáme na stránkami povídat o hlubším smyslu povídek, protože ten lze v každé nalézt. (Čím více Žbluňk upozorňoval okolí, že nechce být okolím viděn v plavkách, tím větší očekávání okolí mělo, apod.) 

Vyrobili jsme si velmi jednoduché vařechové maňásky Kvaka a Žbluňka a četbu obměňujeme divadlem (příběh o koupání je v divadelním pojetí ještě zábavnější a vede). Za tuto knihu moudrých příběhů Arnolda Lobela (i za skvělý překlad Evy Musilové) jsem vděčná, je velkým potěšením se k ní stále vracet. 

Ještě trochu inspirace - CD + zpěvník Zpívejte s námi!

Vedle čtení patří k velkým zálibám malého čtenáře hudba, její poslech i produkce (zpěv, dětská hra na všemožné nástroje, od bubínku, přes klávesy až po dva obří šrouby z tatínkova nářadí). 

Naše zásoba dětské hudby k poslechu je skromná (ničemu to až tak nevadí, jelikož funguji jako spolehlivý jukebox). Před časem však k dětskému Nohavicovi a písničkám z večerníčků přibylo CD Zpívejte s námi. Přes tři desítky vesměs velmi dobře známých lidových písniček nazpívaly děti z mimořádného Kühnova dětského sboru. 

Jak nahrávky povedly si můžete poslechnout na ukázku TADY (na stejné stránce jsou ke stažení také tematické omalovánky). 

CD má jeden velmi příjemný bonus. Patří k němu krásná kniha – zpěvník a zároveň obal pro CD. Nejenže ve zpěvníku samozřejmě najdete slova a noty ke všem nazpívaným pětatřiceti písním, ale celkový zážitek z poslechu vám zpříjemní opravdu povedené milé „vystřihovánkové“ ilustrace. 

Lidovky jsou nejmenším dětem přirozeně velmi blízké. Pokud malý čtenář za doprovodu čistých hlásků sboristů zrovna netancuje, usadí se a zcela se do melodie a slov ponoří. :-) 

Malý čtenář si ve zpěvníku nejraději hledá obrázek holky modrooké... :-)

O čtení: Malé velké radosti malého čtenáře

Omlouvám se malým leporelům. Nedokončený příspěvek o harmonikových knížkách (tedy  o leporelech v pravém slova smyslu) už mám nafocený a zastrčený na blogu bezmála půl roku. Vždy se totiž zrovna objevila nějaká skvělá knížka, která dostala přednost, a tak malá leporela trpělivě čekala dál. 

Jenže jsem si opět uvědomila, jak jsou pro malého čtenáře tyhle knížečky důležité. Je to vlastně jeho čtenářská základna. A tak příspěvek konečně posílám na blog.

Ta nejjednodušší leporela si prohlížel jako několikatýdenní kojenec v poloze na zádech a v klubíčku na klíně. Také byly – díky své schopnosti stát – výbornou motivací pro setrvání v poloze pasení koníčků. A neomrzely ho ani tehdy, když už je znal nazpaměť. Použil je  ke hře. Začal z nich stavět obří jedno- či vícevrstevnaté ohrady, malé ohrádky, stříšky a garáže. Je to dodnes jeho jedna z nejoblíbenějších činností a stále se v ní zdokonaluje. 

Jako třeba opět dnes ráno. Človíček si vzal látkovou krabici, ve které má všechna malá leporela uložena. Rozestavěl je kolem sebe a vytvořil mnohovrstevnatou ohradu se systémem několika komor s bránami. 

Občas při takové hře na chvíli přestane i mluvit – to zapomene, že jde o stěnu ohrady, a zahloubá do některého z příběhů.

A tak ani teď, když už je človíček pokročilý (a neúnavný) čtenář a má ve své knihovny těžší tituly, nemáme důvod tyhle knížky pro nejmenší kdesi odklízet. 

Myslím, že mu důvěrně připomínají dobu čtenářských začátků, a i proto se jimi téměř každodenně doslova obklopuje. 

Níže obrazem ta nejvytíženější leporela. :-)

Jabloňkománie (Z knihkupectví: O jabloňce)

Titul vyšel poprvé v roce 1970, v prodeji je stále.

Jabloňka! Jabloňka! Kde se hnete, všude číhá růžová knížka. Číst! dožaduje se malý čtenář. Číst v posteli, na gauči, na zemi i v koupelně. Zasáhla nás „jabloňkománie“. Teď, když je malý čtenář hrdým majitelem „jabloňky“ již několik měsíců, ho nijak neopustila chuť klasický příběh Eduarda Petišky stále dokola číst. A čteme ho rádi. Proč? Třeba protože Helena Zmatlíková. A taky: 

Kniha je skvěle graficky řešená. Černé rámečky s detailním vyobrazením proměn okolo jabloně na zahradě (která má mimochodem velmi sympatický výraz), text na okrajích stránek, malý obrázek u textu jako doplněk výjevu – vše má své pevné místo. 

Martínkovo objevování světa a zákonité proměny ročních období, pečování o stromek a celoroční těšení na sladkou odměnu – autorům se podařilo zobrazit svět viděný upřímnýma dětskýma očima, plnýma nadšení z všednodenností. 

„Maminka fotí, rozsvítím, maminka potřebuje vidět!“

Obrázek bouřky za oknem vzbuzuje v malém čtenáři strach. Někdy statečně dopředu hlásí: Bouřky nebojím! Pak ale občas šedý mrak pro jistotu zakryje třeba dřevěnou kostkou, aby nebyl vidět, než otočíme stránku a čteme dál... 

A co se nám ještě líbí na „jabloňce“? Když ji čtete dítěti nepoznamenanému věděním o světě s kvanty vyprodukovaných nesmyslných lákadel – můžete pozorovat, jak se spolu s Martínkem upřímně těší na jedno obyčejné jablko. 

A proč se líbí tak moc malému čtenáři? 

O čempak ta knížka je? ptáme se. O tatínkovi! zní odpověď malého čtenáře, který se zamilovaně zadívá na tatínka Martina. :-)

Zdědili jsme: Veselý červenec

Představujeme nové kamarády malého čtenáře – to je Jirka s Věrkou a jejich zvířectvo, další poklad z hromádky zděděných knih. Nejprve jsme ji nechali trochu vyspravit, aby nám při čtení držela pohromadě. Po opravě jsme ji zkusili nabídnout k předčítání – přece jen v ní bylo na človíčka o kapku více textu než obvykle... A jak to dopadlo? Pány autory Josefa Ladu a Břetislava Mencáka (mimochodem skvělý překladatel Dětí z Bullerbynu Astrid Lindgrenové) by jistě potěšil fakt, že jejich Veselý červenec z roku 1977, několik měsíců kraluje v knihovničce dítěte ročníku 2015. :-)

Lenošení v posteli, mytí v potoce, snídaně pod stromem, Veselý červenec má skutečně příjemně prázdninovou atmosféru. Když se k ní přidá jednoduchý příběh o koncertě zvířecí kapely, na který se děti vypraví do lesa, podaný chytlavými verši s precizními rýmy a obrázky se spoustou zajímavých detailů – není divu, že se líbí. 

A tak čteme. Na přání. Čteme až do ochraptění našich hlasivek, s hřejivým pocitem, že to malého čtenáře tak baví. :-)