Tyhle dvě žabky jsou součástí vzpomínek na mé dětství. Tak nějak vždy, kam až má paměť sahá, kniha patřila do dětského pokojíčku. Později, když už byl na světě malý čtenář, jsem ji nejednou vzala do ruky a těšila se, že mu ji za čas budu předčítat a že se nad ní budeme smát, jako jsem se příhodám smála v dětství já. Přišlo to dřív, než jsem čekala. Malý čtenář si Kvaka a Žbluňka zamiloval ještě před druhým rokem, to bylo neustálé Maminko, číst Kaka a Buňka! Vůbec se mu nedivím. Titul Američana Arnolda Lobela (který je zároveň autorem ilustrací) má v sobě jakousi jiskru, díky které vás baví číst a poslouchat příběhy stále dokola.
Vlastně se dá říct, že tuto knihu předčítám snad nejraději. Baví mě nahlížet do mikrosvěta žabáka a ropušáka. Do mikrosvěta velkých pocitů a emocí. Ano, myslím si, že v tom je ta zmiňovaná jiskra. Žabky něco trápí, za něčím se honí, mají strach, radují se, chtějí být statečné a odolávat pokušení. Prožívají lidské radosti i strasti, a to s velkou dávkou laskavosti a vtipu v každém příběhu. Jednotlivé kapitoly jsou dlouhé tak akorát, aby vyzněla pointa, a dítě s očekáváním zavolalo: ... a ještě o koláčcích, ještě jednu, o ztraceném knoflíku, nebo jak se báli velkého hada!
Malému čtenáři jsou Kvak se Žbluňkem moc sympatičtí. V jednu chvíli byl fascinován příběhy o koupání, koláčcích a knoflíku. Přijímá je zatím samozřejmě v první rovině, ale vnímá humorný nádech textu. Pomalu si začínáme na stránkami povídat o hlubším smyslu povídek, protože ten lze v každé nalézt. (Čím více Žbluňk upozorňoval okolí, že nechce být okolím viděn v plavkách, tím větší očekávání okolí mělo, apod.)
Vyrobili jsme si velmi jednoduché vařechové maňásky Kvaka a Žbluňka a četbu obměňujeme divadlem (příběh o koupání je v divadelním pojetí ještě zábavnější a vede). Za tuto knihu moudrých příběhů Arnolda Lobela (i za skvělý překlad Evy Musilové) jsem vděčná, je velkým potěšením se k ní stále vracet.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Milí čtenáři blogu, děkujeme za vaše komentáře, tipy a postřehy.