O čtení: Malé velké radosti malého čtenáře

Omlouvám se malým leporelům. Nedokončený příspěvek o harmonikových knížkách (tedy  o leporelech v pravém slova smyslu) už mám nafocený a zastrčený na blogu bezmála půl roku. Vždy se totiž zrovna objevila nějaká skvělá knížka, která dostala přednost, a tak malá leporela trpělivě čekala dál. 

Jenže jsem si opět uvědomila, jak jsou pro malého čtenáře tyhle knížečky důležité. Je to vlastně jeho čtenářská základna. A tak příspěvek konečně posílám na blog.

Ta nejjednodušší leporela si prohlížel jako několikatýdenní kojenec v poloze na zádech a v klubíčku na klíně. Také byly – díky své schopnosti stát – výbornou motivací pro setrvání v poloze pasení koníčků. A neomrzely ho ani tehdy, když už je znal nazpaměť. Použil je  ke hře. Začal z nich stavět obří jedno- či vícevrstevnaté ohrady, malé ohrádky, stříšky a garáže. Je to dodnes jeho jedna z nejoblíbenějších činností a stále se v ní zdokonaluje. 

Jako třeba opět dnes ráno. Človíček si vzal látkovou krabici, ve které má všechna malá leporela uložena. Rozestavěl je kolem sebe a vytvořil mnohovrstevnatou ohradu se systémem několika komor s bránami. 

Občas při takové hře na chvíli přestane i mluvit – to zapomene, že jde o stěnu ohrady, a zahloubá do některého z příběhů.

A tak ani teď, když už je človíček pokročilý (a neúnavný) čtenář a má ve své knihovny těžší tituly, nemáme důvod tyhle knížky pro nejmenší kdesi odklízet. 

Myslím, že mu důvěrně připomínají dobu čtenářských začátků, a i proto se jimi téměř každodenně doslova obklopuje. 

Níže obrazem ta nejvytíženější leporela. :-)

Z knihkupectví: Moje malé příběhy Montessori - Procházka

Po Zraněném ptáčkovi nás zaujal nás i další ze série Montessori příběhů. Procházka.

Tentokrát se Linda s Emou vydávají s rodiči na procházku a piknik. Je to výlet plný objevování ptačích pírek, šnečích ulit, sbírání lístků a dalších pokladů z lesa. Tedy přesně to, co teď velmi baví i malého čtenáře. 

Publikaci opět nechybí čistý, jednoduchý styl, jemné ilustrace. 

Mám pocit, že autorky chtěly říci, že není třeba spěchat ke stanovenému cíli cesty. Ale je dobré si vychutnat každý krok, pozastavit se nad zajímavým kamínkem nebo rostlinou, pozorovat přírodu a vnímat ji všemi smysly. 

Tak když zrovna na procházce v přírodě nejsme, procházíme se alespoň s Lindou a Emou po papíře a těšíme se na další návštěvu lesa. Anebo probíráme poklady – šnečí budky, mechy a kůry, opatrně přinesené domů a uložené v slaměném košíku. 

Pěkné, jednoduché čtení, inspirující nejen k procházkám. :-)

Z knihkupectví: Moje malé příběhy Montessori - Zraněný ptáček

Nevím, jestli mě zaujala více jednoduchost krásných ilustrací nebo ptačí téma. Ale byla jsem si jistá, že malého čtenáře tento poetický příběh v tomto přímočarém podání určitě zaujme. 

Zaujal. Četli jsme mockrát. Pak nahlíželi do encyklopedie ptáků a o příběhu si dopodrobna povídali...

Dvě dívky Linda s Emou se dostanou do situace, kdy se snaží pomoct zraněné sýkorce modřince. Maminka jim ukáže správný směr a nechá je, aby se na pomoci podílely. Děti se naučí, jak novou všednodenní situaci zvládnout a jak ji dobře vyřešit. 

Knížka otevírá několik témat, o kterých se dá debatovat. Předčítači si mohou s dětmi povídat o jednotlivých krocích záchrany, o zásadách při nalezení zraněného zvířete či o svobodě zvířat a o ochočení. Líbí se mi, že příběh děti nabádá k zaměřování se na detail a k samostatnému uvažování. Publikace také inspiruje k výrobě pomůcky k odlákání ptáků od skleněné plochy okna a směruje k dalšímu poznávání ptactva. 

Knížka je součástí čtyřdílné sady Moje malé příběhy Montessori (Zraněný ptáček, Procházka, Svačina a Úklid). Z francouzského překladu je letos vydalo nakladatelství Svojtka (autorky Eve Herrmann, Roberta Rocchi, přeložila Kateřina Kyslíková).

Publikace také dobře poslouží dětem, které se učí číst. Písmo je větší a textu na stránkách není mnoho. 

Nám je knížka o zraněném ptáčkovi velmi sympatická, a nejen proto, že je „Montessori“ . :-) Ilustrace jsou čisté, jemné, až máte chuť vzít tužku a něco si taky načrtnout... :-)

Z knihkupectví: The Countryside Game

Jak si „zajít“ na procházku a neopustit přitom domov? S Hervé Tulletem jednoduše. Další z knih-her autora, kterému zřejmě stále nedocházejí nápady (na trhu se objevuje jedna nová publikace za druhou), čtenáře vezme na procházku krajinou. Stejnou krajinou v denní a noční dobu. The Countryside Game. 

Útlá knížka beze slov, s vyřezávanými tvrdými stránkami kopírujícími siluety a horizonty, ilustrace připomínající dětskou kresbu. Co je na tom? Říkáte si? No, on je k té knize přibalen ještě takový pomyslný spouštěč, spouštěč fantazie.  

Jen pár obrázků... Ano, skrývajících spoustu příběhů a vybízejících k zvídavým otázkám. 

Příběh o ztracené ovečce, o světýlkách lodí na tmavém moři, o ostrově, o sněhových vločkách v horách, o netopýrovi lovícím v noci, o horské bystřině s červenými rybkami a další.

Kam jdou? 

Kdo se to v noci schoval do psí boudy, je to pes, nebo není?

Způsobů, jak The Countryside Game zrovna číst, je mnoho. Třeba jen pozorovat, jak denní krajinu změní noční tma. 

Malý čtenář titul na první prohlížení příliš neregistroval (knížku zcela převálcovala klasická česká O jabloňce, kterou dostal současně). Od druhého pokusu se prohlížení další „Tulletovky“ stalo oblíbenou činností. Malý čtenář vyhledává detaily a chce si o nich vyprávět. 

Kniha je výborná do auta na ukrácení dlouhé chvíle a rozevřená je krásnou dekorací, proměnlivým obrazem. Doporučujeme jako alternativu ke klasickému předčítání.