Z knihkupectví: Paleček

Hrubínův Paleček, to jistě není nic, co byste neznali. Možná však tápete, jakou knížku pořídit do dětské knihovničky, a tak bych ji ráda připomněla. 

On vlastně Paleček už není žádný chlapeček, tedy pokud by stárl jako běžný smrtelník. Přebásnění pohádky totiž vzešlo z pera Františka Hrubína už okolo roku 1950. Naštěstí však stránky knih mají schopnost příběh a jeho postavy zakonzervovat, takže se Hrubínův Paleček může stát také kamarádem dětí narozených i více než půlstoletí po něm. 

Třeba našeho malého čtenáře. Čteme ji doma už nějakou dobu, a človíčkovi chvíli trvalo, než si k miniaturnímu chlapci, spícímu v ořechové skořápce a snídajícímu mák, našel sympatie. Ač se to na první pohled nezdá, pohádka není úplně snadno pochopitelná pro nejmenší děti (před 18. měsícem). Navíc se ve starém básnickém textu pochopitelně vyskytují některá archaičtější spojení (bábě slova popřáli / dožil světa bez nehody), což dětské porozumění stěžuje. 

Na druhé, třetí čtení se však Paleček malému čtenáři začal zamlouvat. Myslím, že potřeboval trochu času na osvojení Hrubínova textu a že k tomu pozitivně velkou měrou přispěly krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové. 

Kniha se dočkala už 14 vydání a je stále v prodeji, domnívám se, že ve stejné podobě s čistým designem, jako tomu bylo u prvních vydání. Líbí se mi, když se dnešním dětem dostane do rukou kniha, ze které se radovali v dětství už jejich rodiče.

TIP: Až ji budete předčítat, zkuste v poslední sloce vyměnit zmíněného Honzíčka za jméno vašeho čtenáře, potěší ho to. :-)

Z knihkupectví: Všichni píšou o zvířátkách

Když jsme si vyzvedli na poště zásilku, vůbec jsme netušili, co v ní je. Uvnitř byl balíček převázaný mašlí, a když jsme ho rozbalili, vykoukla na nás tahle krásná kniha. 

Hned jsme v ní začali zvědavě listovat a za chvíli jsme měli jasno. Velký zvířecí sněm a velkolepé setkání básníků napříč generacemi – to je básnická sbírka pro děti Všichni píšou o zvířátkách. 

Práci vybrat a uspořádat básně pětatřiceti autorů si dala Zuzana Špůrová (v knize najdete také její texty). Povedenými ilustracemi sbírku z roku 2012 (nakladatelství AXIÓMA) doplnila Lenka Vybíralová. 

Zuzana Špůrová uvedla do jedné společnosti jména jako František Hrubín, František Halas, Jan Skácel, Ivan Blatný nebo Ivan Martin Jirous, Daniela Fischerová či Pavel Šrut. Autorka v předmluvě nastiňuje vznik sbírky; zmiňuje i zajímavé prolínání tvorby starší s mladší a aktuální. A myslím, že měla při výběru šťastnou ruku. Zvoleným básním, i když dobu jejich vzniku od sebe mnohdy dělí desítky let, to vedle sebe sluší. 

Všichni píšou

o zvířátkách,

každý jinak,

tak to je. Při čtení

vám vlezou

do vašeho

pokoje...*

Všichni autoři mají jedno společné: zvířata je inspirovala natolik, aby o nich veršovali. Nápaditě, nevšedně, vtipně a hravě.

Celek by ovšem nebyl úplný nebýt vhodných ilustrací. A obrázky Lenky Vybíralové takové jsou – jemné, střídmé a hravé, sbírku doplnily skvěle. 

Verše je vhodné, podle autorky, předčítat dětem od dvou let. Zalíbily se i malému čtenáři. Rád básně poslouchá, zatímco si hraje. Některým veršům se směje a chce je slyšet opakovaně.

Zaujal nás také skvěle řešený rejstřík. Najdete ho v závěru knihy a dobře poslouží, pokud si chcete přečíst báseň o určitém zvířeti nebo si chcete vyhledat tvorbu konkrétního autora:

Děkujeme za krásný dárek! :-)

*Špůrová, Z., Vybíralová, L.: Všichni píšou o zvířátkách. AXIÓMA, Praha 2012.

Zdědili jsme: Hajej, dadej

Znáte ten pocit, když se k vám po letech dostane zapomenutá, dříve důvěrně známá hračka? Pocit se špetkou úžasu dětství, které je už nenávratně pryč. Měla jsem ho, když jsem otevřela knížku Hajej, dadej. 

Publikaci autorek Márie Rázusové-Martákové a Magdy Dúbravkové (překrásné ilustrace) vydalo bratislavské nakladatelství Mladé letá v roce 1985, jde o překlad ze slovenského originálu. Zejména některé doslova snové výjevy se mi vryly do paměti, když jsem ji jako malá četla. 

Tahle dvojstrana mě jako malou holčičku zcela fascinovala.

Sbírku básní-ukolébavek jsme z knihovny v mém starém dětském pokoji přestěhovali do knihovničky malého čtenáře a společně si ji prohlížíme. Většina básní je pro jeho věk příliš dlouhá a složitá, jednodušší z nich si rád nechá předčítat, třeba:

Hebounký větříčku,

pohlaď mou sestřičku,

přines jí pěkný sen

od skřivánků.

Až s mámou vyperu

plínky a zástěru,

taky jí zazpívám

uspávanku.* 

Ilustrace Magdy Dúbravkové jsou velmi působivé, tak si človíček díky její kresbě představuje vítr: 

Dvojstrana s rukama připravujícíma jídlo a věšením prádla je človíčkova oblíbená. Chápu. Když jsem Hajej, dadej měla jako dítě v rukou, taky jsem se nemohla vynadívat na oživlé oblečení i stromy s tváří. Ilustrátorka přesně věděla, jak vzbudit dětskou zvědavost a podnítit fantazii. 

A na jakou knížku z dětství rádi vzpomínáte vy? 

*Rázusová-Martáková, M., Dúbravková, M.: Hajej, dadej. Mladé letá, Bratislava 1985. 

Z knihovny: Katka volá na zvířátka

To byl ale výborný nápad dát na obálku první větu příběhu. Jasný stručný vzkaz dítěti, že teď je na scéně holčička a něco s ní zažijeme. Malý čtenář zbystří, nastraží uši a natahuje krk, aby rychle viděl dál, s jakými zvířátky se ta Katka setká. 

I když autoři knihu Katka volá na zvířátka určili až dvouletým čtenářům, řekla bych, že díky svému jasnému konceptu ji mohou číst děti daleko mladší. Nebála bych se předčítat melodický text už před prvním rokem, od roku už určitě. 

Jednoduchost knihám pro ty nejmenší jednoznačně sluší. Četli jsme jednou poznávací leporelo o zvířatech, kde na každé straně bylo umístěno zvíře a báseň, a k tomu byla posetá symboly (kůň: velká čtyřka /pořadí zvířete v knize/, spousta podkov, velký barevný tiskací nápis KŮŇ a ke všemu vykukující ptačí průvodce knihou). Trochu chaos. 

To ale není případ knihy s čekající Katkou, hrdinkou titulu z roku 1979 Mileny Lukešové a Zdeňka Krejčího (ilustrace). 

Knihu provází hravé rýmy, do kterých jsou zakomponována slova pojmenovávající zvířecí zvuky. Děti se s holčičkou projdou po dvoře i louce a během seznamování s jemně konturovanými obrázky například psa, kočky, krávy či koníka se dozvědí, jaké zvuky vydávají.  

Poslední rýmy u obrázku koně vybízejí číst od začátku. A proč ne. První čtení malého čtenáře vyžadovalo mnoho opakování za sebou. :-) Kniha se čte skoro sama a baví dítě i předčítače.

Doporučujeme i pro nejmenší. 

Z knihovny: Malý domeček plný koleček

Tuhle knihu znám z dětství! jásal čtecí tatínek, když doma poprvé spatřil novou knížku z knihovny. Není divu –oblíbená kniha se dočkala několika vydání a dostala se do rukou mnoha dětem.

Malý domeček plný koleček* je především titulem, který má dětem v předškolním věku pomoci s poznáváním hodin. 

Do každého výjevu na dvojstránce jsou zakomponovány hodiny s pohyblivými ručičkami. Určitý čas je pak spojen s konkrétními denními úkony dvou dětí. 

Malíř Václav Kubašta namaloval děti při ranním vstávání, na cestě do školy a do města, při obědě, odpolední hře s míči i při večerním usínání. Ilustrace jsou doplněny trefnými a povedenými verši M. Šindelářové-Voříškové. Děti si prostřednictvím knihy zafixují časové mezníky a lépe pochopí plynutí času. (V nejnovějším vydání je již text Eduarda Škody. Nečetla jsem ho, ale domnívám se, že původní verše přišly vydavatelům archaické; podle mě jsou i pro děti dnešní doby vhodné, líbí se nám moc.)

Náš malý čtenář se samozřejmě ve svém věku hodiny ještě poznávat neučí. Pohyblivé ručičky jen obdivuje, zato nové verše a obrázky poznává rád. A pokud se týkají všednodenností, tak to platí dvojnásob. Tato kniha u něj zájem vzbudila až při druhém čtení, a ne ledajaký. Enormní, četli jsme ji mockrát dokola. Na první dvojstraně človíček provádí s chlapcem ranní rozcvičku (a povzbuzuje k tomu i předčítače). Když si děti v knize házejí venku s míči, bere taky pomyslně do ruky balony ze stránky a vyhazuje je „jako“ ke stropu. 

Malý domeček plný koleček jsme si skutečně oblíbili; ani se nám s ním nechtělo loučit. A tak jsem se vydala do antikvariátu, co kdyby náhodou... A víte, co? Byl tam! Už už jsem málem odcházela s prázdnou, když jsem obrázek ciferníku s holčičkou uviděla zastrčený na jiné poličce. 

Vpravo opotřebovanější z antikvariátu.

Ano, už je velmi opotřebovaná, a navíc – chybí ji hodinové ručičky. Ale to nevadí. Pořídíme jí obal, místy zpevníme vazbu a ručičky zkusíme vyrobit. 

A tak máme svůj Malý domeček plný koleček. A jako bonus navíc – nové slovo v človíčkově aktivní slovní zásobě. Když jsme si úlovek z antikvariátu přinesli domů, důležitě pokyvoval, ukazoval na knihu a říkal: bazar. 

A co vy? Znáte ji z dětství? :-)

*Starší vydání pocházejí z bratislavského vydavatelství Mladé letá / Osveta; obě publikace, které jsem měla v rukou, jsou zřejmě ze 70. let.

Z antikvariátu: Co je na stromě

Opravdu jsme měli velké štěstí, když jsem z hromady v antikvariátu vytáhla útlou knížku s názvem Co je na stromě. Stála nás tam zhruba jako menší chleba a už několik týdnů zaujímá čestné místo v naší knihovničce. Proč jsme měli štěstí? Protože je dokonalá. 

Jde o překlad z německého originálu Was ist am Baum (jedná se o výběr z knihy Die Räuber gehen baden z roku 1977), který přeložil a přebásnil Pavel Šrut. A povedlo se mu to náramně! Text na mě působí přesně tak lehce jako růžové poletující lístky na první dvojstraně, k ilustracím ale až za chvíli.

Náš malý čtenář byl doslova uchvácen u prvního čtení, což jsem u této knihy rozhodně nečekala (je určena pro předškolní věk). Chtěl ji číst stále dokola. Pavel Šrut prostě kouzlil se slovy, podívejte se: 

Vítr není žádný vánek,

tváře má jak Otesánek!

Když z plných plic zafouká, 

šumí moře, les, louka.

Pověz, co je ve větru?

Ve větru velký strom kvete,

nožičkama čmelák plete,

pije šťávu, sladký pyl.

Snad se, chudák, neopil!

Pověz, co je na stromě?

(...)

Na větvi jsou větvičky,

vrzají jak housličky.

Slunce pase prasátka 

na zelených zrcátkách.

Pověz, co je ve větvičkách?

(...)

V hnízdečku je vajíčko,

vykukuje maličko,

proto paní kosová

pod křídélka je schová.

Pověz, co je ve vajíčku?

(...)

A v ptáčkovi něco je?

Je tam malá písnička.

Ta ti vklouzne pod víčka,

ta ti vklouzne do postýlky,

probudí tě svými trylky –

malá kosí písnička. 

Ilustrace pro český překlad vytvořil Jaromír Zápal a právě ilustrace mě na první pohled nenadchly. Připadaly mi příliš strohé a jakoby "přesně narýsované". Například dvojstranu s obrázkem kmene stromu, posetým stejnými hvězdicovitými listy jsem předem odsoudila k nezájmu malého čtenáře.

Ale nestalo se to. Spojení kouzelných veršů s jednoduchými, "nedětskými" perfekcionistickými ilustracemi chlapečka velmi láká. Poletující růžové lístky na první dvojstraně se snaží zachytit do prstů a nad malou kosí písničkou ukrytou v ptáčkovi na konci knihy vždy setrvá o trochu déle a přemýšlí. 

Pokud na Co je na stromě někde narazíte, neváhejte!