Zděděné - Kvak a Žbluňk jsou kamarádi

Tyhle dvě žabky jsou součástí vzpomínek na mé dětství. Tak nějak vždy, kam až má paměť sahá, kniha patřila do dětského pokojíčku. Později, když už byl na světě malý čtenář, jsem ji nejednou vzala do ruky a těšila se, že mu ji za čas budu předčítat a že se nad ní budeme smát, jako jsem se příhodám smála v dětství já. Přišlo to dřív, než jsem čekala. Malý čtenář si Kvaka a Žbluňka zamiloval ještě před druhým rokem, to bylo neustálé Maminko, číst Kaka a Buňka! Vůbec se mu nedivím. Titul Američana Arnolda Lobela (který je zároveň autorem ilustrací) má v sobě jakousi jiskru, díky které vás baví číst a poslouchat příběhy stále dokola. 

Vlastně se dá říct, že tuto knihu předčítám snad nejraději. Baví mě nahlížet do mikrosvěta žabáka a ropušáka. Do mikrosvěta velkých pocitů a emocí. Ano, myslím si, že v tom je ta zmiňovaná jiskra. Žabky něco trápí, za něčím se honí, mají strach, radují se, chtějí být statečné a odolávat pokušení. Prožívají lidské radosti i strasti, a to s velkou dávkou laskavosti a vtipu v každém příběhu. Jednotlivé kapitoly jsou dlouhé tak akorát, aby vyzněla pointa, a dítě s očekáváním zavolalo: ... a ještě o koláčcích, ještě jednu, o ztraceném knoflíku, nebo jak se báli velkého hada! 

Malému čtenáři jsou Kvak se Žbluňkem moc sympatičtí. V jednu chvíli byl fascinován příběhy o koupání, koláčcích a knoflíku. Přijímá je zatím samozřejmě v první rovině, ale vnímá humorný nádech textu. Pomalu si začínáme na stránkami povídat o hlubším smyslu povídek, protože ten lze v každé nalézt. (Čím více Žbluňk upozorňoval okolí, že nechce být okolím viděn v plavkách, tím větší očekávání okolí mělo, apod.) 

Vyrobili jsme si velmi jednoduché vařechové maňásky Kvaka a Žbluňka a četbu obměňujeme divadlem (příběh o koupání je v divadelním pojetí ještě zábavnější a vede). Za tuto knihu moudrých příběhů Arnolda Lobela (i za skvělý překlad Evy Musilové) jsem vděčná, je velkým potěšením se k ní stále vracet. 

Zázrak jménem Daisy / Z knihovny - Můj medvěd Flóra

Dětské knihy, které vyvolávají silné emoce, mám ze všech nejraději. Jednou z nich je Můj medvěd Flóra. Není to první titul Daisy Mrázkové, který se nám dostal do rukou. Malý čtenář se dříve seznámil s jejím Co by se stalo, kdyby... Už u této knihy jsem si uvědomila, že objevujeme vskutku nevšední autorku. 

  

Když čtete Daisy Mrázkovou, trochu se vám srdce zachvívá důvěrně známým, ale už na míle vzdáleným pocitem. Je to, jako by ze stránek jejích knih na vás spadlo trochu ze třpytu úžasu dětství, který dospělým už nebývá vlastní. 

Daisy Mrázková přesně věděla, jak se dostat až do jádra dětského prožitku, uměla přizpůsobit text dětskému vnímání všednodenních detailů a zájmu o „důležité maličkosti“. Samotnému jazyku autorky je vlastní, řekla bych, ladnost, jednoduchost a přirozenost. Stejně jako jejím typickým kresbám, kterými své texty doprovází. 

Malý čtenář miluje Flóru. Toho nalezence, špinavého medvídka, který měl to štěstí a našel útočiště mezi lidmi vřelých vztahů a s opravdovými pocity. Ani nedýchá nad stránkami, když z medvídka-nalezence pouští špína v mýdlové pěně, těší ho, že se Flóri v růžových šatičkách má dobře, že si čte a že může i k volantu tatínkova auta vyzkoušet si řízení. Líbí se mu, že je šťastná a že to ví, i když má hlavu na niti...

Spisovatelka a výtvarnice, Daisy Mrázková, autorka nevšedních obrázkových knih pro děti, zemřela loni. Odkaz její tvorby je však tak silný a výrazný, že ještě dlouho bude oslovovat ty nejmenší citlivé duše a navracet pocit lehkosti a zároveň vážnosti dětských prožitků i dospělým předčítačům. 

Z knihkupectví: Moje malé příběhy Montessori - Procházka

Po Zraněném ptáčkovi nás zaujal nás i další ze série Montessori příběhů. Procházka.

Tentokrát se Linda s Emou vydávají s rodiči na procházku a piknik. Je to výlet plný objevování ptačích pírek, šnečích ulit, sbírání lístků a dalších pokladů z lesa. Tedy přesně to, co teď velmi baví i malého čtenáře. 

Publikaci opět nechybí čistý, jednoduchý styl, jemné ilustrace. 

Mám pocit, že autorky chtěly říci, že není třeba spěchat ke stanovenému cíli cesty. Ale je dobré si vychutnat každý krok, pozastavit se nad zajímavým kamínkem nebo rostlinou, pozorovat přírodu a vnímat ji všemi smysly. 

Tak když zrovna na procházce v přírodě nejsme, procházíme se alespoň s Lindou a Emou po papíře a těšíme se na další návštěvu lesa. Anebo probíráme poklady – šnečí budky, mechy a kůry, opatrně přinesené domů a uložené v slaměném košíku. 

Pěkné, jednoduché čtení, inspirující nejen k procházkám. :-)

Z knihkupectví: Moje malé příběhy Montessori - Zraněný ptáček

Nevím, jestli mě zaujala více jednoduchost krásných ilustrací nebo ptačí téma. Ale byla jsem si jistá, že malého čtenáře tento poetický příběh v tomto přímočarém podání určitě zaujme. 

Zaujal. Četli jsme mockrát. Pak nahlíželi do encyklopedie ptáků a o příběhu si dopodrobna povídali...

Dvě dívky Linda s Emou se dostanou do situace, kdy se snaží pomoct zraněné sýkorce modřince. Maminka jim ukáže správný směr a nechá je, aby se na pomoci podílely. Děti se naučí, jak novou všednodenní situaci zvládnout a jak ji dobře vyřešit. 

Knížka otevírá několik témat, o kterých se dá debatovat. Předčítači si mohou s dětmi povídat o jednotlivých krocích záchrany, o zásadách při nalezení zraněného zvířete či o svobodě zvířat a o ochočení. Líbí se mi, že příběh děti nabádá k zaměřování se na detail a k samostatnému uvažování. Publikace také inspiruje k výrobě pomůcky k odlákání ptáků od skleněné plochy okna a směruje k dalšímu poznávání ptactva. 

Knížka je součástí čtyřdílné sady Moje malé příběhy Montessori (Zraněný ptáček, Procházka, Svačina a Úklid). Z francouzského překladu je letos vydalo nakladatelství Svojtka (autorky Eve Herrmann, Roberta Rocchi, přeložila Kateřina Kyslíková).

Publikace také dobře poslouží dětem, které se učí číst. Písmo je větší a textu na stránkách není mnoho. 

Nám je knížka o zraněném ptáčkovi velmi sympatická, a nejen proto, že je „Montessori“ . :-) Ilustrace jsou čisté, jemné, až máte chuť vzít tužku a něco si taky načrtnout... :-)