Z knihkupectví - Adventní kalendář - podruhé

A je to tady. Uběhlo to jako voda a po roce opět vytahujeme náš úžasný Adventní kalendář. Loni u malého čtenáře sklidil velký úspěch a malé knížečky se staly hitem celého vánočního období. Když jsem o něm tehdy psala příspěvek, kladla jsem si otázku, jak na kalendář malý čtenář bude nahlížet rok poté. A teď mám odpověď. 

Jelikož loni o adventu měl teprve téměř rok a půl, nevzpomíná si; teď na knížky nahlíží, jako by je viděl poprvé. A dívá se na ně úplně jinak. 

Loni je dostal najednou, všechny pohromadě, kromě čtení ho bavilo knížečky skládat na podložku a znovu vytahovat. Letos si od 1. prosince vybaluje knížky jednu po druhé den po dni ze svého druhého adventního kalendáře (s drobnostmi typu ovocná tyčinka, perníček, magnet nebo prskavka na Štědrý den). Adventní miniknížky si poponáší po bytě, chce je opakovaně číst, debatuje o obsahu a má je vůbec pořád blízko sebe. Možnost knížečky rozdělit a vložit do sáčků k dalším drobnostem mě napadlo na poslední chvíli, ale byla to dobrá volba. Malý čtenář je v napětí, jakou knížečku další den v sáčku najde, a taky si je pak řadí na podložku podle čísel a vypočítává, jaké číslo si na podložce zaplní další den. 

Adventní kalendář Ivany Pecháčkové a Jarmily Marešové (Meander) nemůžu než podruhé vřele doporučit. (A na Vaší neustálé rekordní návštěvnosti loňského článku vidím, že vzbuzuje velký zájem.) Pro nás jde o úžasný počin – kalendář je nositel trvalé hodnoty a také adventní atmosféry. A... vždyť to na malém čtenáři vidím, že dychtivěji chňapne po knížečce než přiložené drobnůstce. :-) (Ale, nechval dne před prskavkou.)

Krásný a poklidný advent nejen všem malým a velkým čtenářům!

Zděděná: Tam to není. Kde to je?

Malý čtenář rád věci schovává a hledá. Když jsem se probírala hromadou starých knih, které jsme dostali darem, zaujala ho jedna taková „hledací“. 

Knihu Tam to není. Kde to je? vydal Albatros v roce 1981, napsala Nataša Tanská, ilustroval Luboš Grunt.

Námět knihy Tam to není. Kde to je? je jednoduchý. Kamarádka pobízí chlapce, aby se oblékl a šel si hrát ven. První stranu s vyobrazením zimních radovánek, na které je chlapec lákán, strhl nějaký předešlý náruživý malý čtenář (podezříváme tatínka). Ale to nám nevadí. Když jsem titul zahlédla v knihovně, vypůjčila jsem ho, aby si malý čtenář informace z chybějícího obrázku mohl doplnit. 

Chlapec se tedy vypravuje ven, ale stále něco hledá – rukavice, šálu, boty, jenže na nesprávných místech. Kamarádka mu napovídá, kde by je měl hledat. 

Nakonec je vše nalezeno na správných místech, včetně čepice...

Malý čtenář, mající zálibu ve čtení knih s všednodenními náměty, si v této doslova libuje. Nadšeně nahlíží do příbytku chlapce, hledá s ním svršky a kroutí hlavou nad jeho nápady – třeba hledat čepici na lustru. Titul neztrácí oblíbenost ani po více než půlroce čtení a človíček se k němu rád vrací. 

Z knihovny: Zimní knížka pro Lucinku

Varování: Pokud již nemůžete ani vidět sníh, sněhuláky, rukavice a kulichy, raději nečtěte dále. :-)

Zimní knížka pro Lucinku - napsala Milena Lukešová, ilustrovala Jana Sigmundová; jde o 2. vydání z roku 1983

Ale když jsme tento umělecko-naučný knižní poklad uviděli v knihovně, ač už zima byla skoro minulostí, nemohli jsme si ho nepůjčit. 

Od té doby náš malý čtenář přenáší velkoformátovou Zimní knížku pro Lucinku po bytě a chce ji číst a číst. 

Grafická stránka knihy mě zaujala na první pohled. Text se prolíná s kresbami, občas vyskočí mimo řádek a tvarem významově doplní popisovanou situaci. Ilustrace jsou specifické – částečné – použité tak zřejmě proto, aby se ve velkém zapojila také dětská fantazie. 

Příběh je velice plastický, čtenář má pocit, že je skutečně s malou Lucinkou u babičky a kolem něj doslova vyskakují všechny předměty, které holčičku obklopují (a které s ní přirozeně komunikují). Opravdovosti a živosti vyprávění nahrává hra se slovy, časté použití zvolacích vět, citoslovcí, zvukomalebných slov...

Vyprávění samo o sobě je také milé. Tatínek zaveze dcerku k babičce. Lucinka na venkově prožije zasněžené Vánoce, se vším, co k nim a k zimním radovánkám patří, i všelijaká dobrodružství se svým kocourkem Dominikem. Po Vánocích se dozví, že se jí narodil bratříček, a rodiče se pro ni vrátí. 

Knihu doplňuje obrázkový slovníček – děti v něm mohou poznávat věci, které jsou typické pro městský Lucinčin byt, i venkovské stavení u babičky, které jsou vlastní dědečkovi nebo psovi Sultánovi. 

Kniha je doporučena dětem od pěti let. Ale to by byla škoda ji nepředčítat dříve! Své si v ní najdou i daleko mladší děti. 

Zimní knížku pro Lucinku najdete v knihovnách, a pokud budete mít velké štěstí, tak snad i v nějakém antikvariátu. Ale v prodeji je další Knížka pro Lucinku (ne zimní!) Mileny Lukešové a Jany Sigmundové (jde o nové vydání knihy ze 70. let, dříve známá jako letní). Věřím, že jméno Mileny Lukešové je zárukou, že bude také tak skvělá jako tato zimní verze...

Pěkný jarní den! :-)

Z knihovny: Pejsek a kočička – láska na první pohled

Čteme pana Čapka. Josefa. O pejskovi a kočičce, Jak psali psaní. Vypůjčili jsme si verzi se zjednodušeným textem. Výborně se hodí pro první předčítání obsáhlejšího (i když zkráceného) příběhu.

Kniha vyšla v roce 2004 pražskému nakladatelství Baset, je zpracována podle kresleného filmu Eduarda Hofmana na motivy Josefa Čapka. 

O čem díl Jak psali psaní je, zřejmě není třeba připomínat. Protože však blog má i zahraniční čtenáře, alespoň v krátkosti zmíním, že jde o skvěle vypointovaný příběh (jak jinak u Čapků):

Pejsek s kočičkou místo lenošení v posteli během zimního dne napíšou dětem dopis. Než se s ním vydají na poštu, pejsek zatouží po voňavém syrečku, uloženém na polici. Když se vracejí z pošty, zjistí, že jim sníh zasypal domeček. Pejsek ho dokáže vyhrabat jen díky vůni odřeknutého syrečku...

Známá edice nakladatelství Baset (mimochodem vychází i v překladech do angličtiny, němčiny a francouzštiny) je úžasná pro nejmenší čtenáře (zmíněný díl čteme od roka a půl). Knížky jsou na jedné straně plné ilustrací, což malým dětem velmi vyhovuje. Zároveň se k nim ale dostane také autorovo psané slovo, jeho typický styl se všemi jedinečnostmi, humorem, citlivostí, slovními obraty a skvělými dialogy. (Klasické Povídání o pejskovi a kočičce obsahuje méně obrázků a textu více, zřejmě by jej zvládly až o trochu starší děti.)

Na tyhle chvíle ve čtenářském vývoji človíčka jsem se moc těšila. Děťátko sedí od první do poslední stránky „velké“ knihy jako přikované, hltá příběh a na tvářičce se mu značí, jak jej intenzivně prožívá. Jakmile si pak příběh trochu osvojí, doplňuje a napovídá. (Haf nevidí domeček, kroutí nešťastně hlavou malý čtenář; jakmile se objeví kousek střechy, kterou pejsek vyhrabal ze sněhu, upřímná radost je až hmatatelná, je pyšný na pejska...)

Mezi malým čtenářem a postavičkami střapatého pejska a bílé kočičky to okamžitě zajiskřilo. Vyžaduje číst i omalovánku v zadní části knihy, která slouží jako upoutávka na další díl edice (Jak myli podlahu). Pak si hraje na kočičku – nechává se jako umývat v neckách (lavoru) a chce být věšen na šňůru jako prádlo. :-)

Nemůžeme se dočkat, až se nám do rukou dostanou další díly! A těšíme se až časem sáhneme také po klasickém Povídání o pejskovi a kočičce s úplným textem. 

Ještě trochu inspirace: Před cestou ke krmítkům... / (Z knihkupectví: Krtek a jeho svět)

Knihu Krtek a jeho svět malý čtenář dostal jako dárek, když se narodil. Za obsáhlou publikací stojí trojice autorů – Jiří Žáček a Miloš Kratochvíl, z jejichž per pocházejí verše, a nezbytný krtkův otec Zdeněk Miler. Kniha dětem skutečně ukáže skoro celý krtkův svět. Díky množství ilustrací a básní poslouží dlouhé čtecí období a nabídne nespočet výjevů a situací.

My jsme nejprve prohlíželi obrázky a ukazovali si. Později jsme připojili verše a některým stránkám obsáhlejší komentář (některé výjevy jsou postavené jako poučné). Jakmile človíček povyroste, otevře se nám ještě ještě jeden rozměr – budeme plnit úkoly a zodpovídat otázky, které autoři pro děti připravili. 

Rádi občas s knihami spojujeme každodenní situace:  

Sypu zrní pro pět ptáčků,

ať si dají do zobáčku.

Sypu zrní na dvorek,

pro pět hezkých sýkorek. *

Arktické mrazy vybízejí dopřát ptákům něco k snědku, a tak malý čtenář v duchu básničky z knihy Krtek a jeho svět připravil hostinu hladovým sýkorkám.

A po menší nehodě jsme se vydali naplnit prázdná krmítka. :-)

Občas mám pocit, že je v knihkupectvích „překrtkováno“, ale publikace Krtek a jeho svět je příjemné spojení krtkových malých příběhů a zvířecích kamarádů, kteří ho ve světě doprovázejí. 

*Miler, Z., Žáček, J., Kratochvíl, M.: Krtkův svět. Euromedia Group, 2012.

Z knihkupectví: Adventní kalendář

Nad adventním kalendářem pro syna jsem letos přemýšlela vůbec poprvé. Možností, jak dětem každodenně ozvláštnit a časově upřesnit očekávání kouzelného Štědrého dne je několik. 

Můžete zvolit klasický papírový kalendář s okénky, ve kterých se ukrývají čokoládové kostičky s obrázky. Pamatuji si je z dětství. Nemyslím, že jsme je měli každoročně, ale vím, že čokoláda tehdy jistě chutnala čokoládověji. Ne všem dětem v okolí tehdy vydržel až do Vánoc. Některé to nevydržely a pochutnaly si ze startu třeba na třiadvacítce; pak maskovaly prázdnotu okýnka zavřenými dvířky. Můj muž jako kluk takový kalendář nemíval a neznal. Když přišel na návštěvu ke kamarádovi, veškerá kalendářní posloupnost šla stranou – většinu okének otevřel a čokoládu snědl. Tak to je klasický sladký adventní kalendář, děti snědí čokoládu, ale co víc? 

Anebo můžete zvolit možnost, která je letos, jak jsem se přesvědčila na maminkovských blozích, velmi populární. A to – do lákavé formy (ponožek, košíků atd.) vložit dárek na každý den. 24 hodnotných „drobností“, pod kterými si každý představuje něco jiného – a jak jsem měla možnost posoudit, mnohdy to jsou opravdu dary v hodnotě několika set korun na každý den. Tak tudy naše cesta nevede. Co se týká hraček, chceme jít spíše cestou skromnosti. Adventní čekání si představujeme stejně tak – skromně. Jedině takový advent může znásobit překvapení a radost, které dítě zažije pod rozzářeným stromečkem. 

Proto jsme letos investovali do překrásného leporelo-kalendáře, který loni Ivaně Pecháčkové vydalo nakladatelství Meander. Musím zmínit ještě jméno Jarmila Marešová, protože ilustrace této paní jsou pro zmíněný kalendář klíčové. Náš malý čtenář na začátku adventu objevil kazetu s pětadvaceti minileporely, velkými zrovna tak do jeho ručky. Protože je chlapeček malý, dodržování číselného pořadí a příděl jednoho leporela denně jsme zavrhli. Čteme každý adventní den libovolné množství leporel. Jsou barevná, lesklá, originální a vzbuzují zvědavost. Prošli jsme se v nich českou zasněženou krajinou, připomněli si zvyky i tradiční zimní radovánky a prožili dojemné mikropříběhy. (V hlavních rolích třeba s rodinou myšek nebo opomenutým malým smrčkem – leporelo o malém smrčku u malého čtenáře vyvolalo velké dojetí).

Číst jsme začali spolu se zapálením první svíce na adventním věnci, takže velkým hitem se stala knížečka o rozsvěcení čtyř svíček o adventních nedělích.

V pokojí nám voní chvojí na zdobení. / Zavřu oči... Nadechnu se – A jsem v lese! / Do zeleného věnce stavím čtyři svíce. Táta zapálí každou neděli o jednu více.

A v čem ještě spočívá kouzlo kalendáře? Je napořád a může na sebe nabalovat vzpomínky. Po Vánocích půjde spolu s baňkami a vánočními dekoracemi na roční odpočinek. 

Co budeme cítit, když ho po roce uvidíme? Vybaví se nám loňské adventní rozjímání a rozzářené synovy oči nad všemi vánočními světly? A co se vybaví jemu? Uvíznou mu leporela v paměti, nebo prožije opět první čtení?

Pro malé ručky ideální formát.

Tento kalendář má trvalou hodnotu a do mikropříběhů se nedá než zamilovat. Doporučuji!



(Existují i jiné alternativy adventních kalendářů, našla jsem další hodnotný a netradiční andělský, 
anebo jiný zde. Na internetu lze dohledat také kalendáře na vystřihování nebo plnění vánočních aktivit.)