Kocourek, který měl rád déšť (opravdu?)

Uhlík.

Tento neobyčejný severský kocourek mě přivedl k myšlence předkládání dětských knih dětem. Co mě vlastně (na)vede k tomu, že jim předložím zrovna tu či onu publikaci? Musela jsem si přiznat, že každé předložení předchází můj malý průzkum zahrnující kritické zkoumání.

Tak stojím třeba v knihovně, knihkupectví nebo vyhledávám na internetu:  

Například: Aha, autorem je Pavel Čech. Tudíž mám před sebou knihu skvělé obsahové a vizuální kvality. Jak starým dětem je zrovna tato určena? Tady mi ovšem není vodítkem občas udávaný doporučený věk, tady je nutné provést akci rychlý čtecí průlet. Poté tedy kniha jde ještě "čekat", až k ní dítě doroste, anebo postupuje do finále. Občas ještě vyhledám recenze, nebo knihou (virtuálně) prolistuji. 

Jenže, s Kocourkem, který měl rád déšt, to bylo trochu jinak. 

Knihu jsem před časem dostala od nakladatelství Portál. (Čímž mu, a konečně, za výtisk děkuji.) Před zmíněným časem byla ještě pro mé děti příliš složitá, takže jsem ji uložila do knihovny. O pár let později, zrovna v době pandemie, jsme s malým velkým čtenářem nevěděli, po jaké knize zrovna sáhnout. A to i přes to, že jsme měli velké lockdownové zásoby z knihovny. 

Do ruky mi tedy padla neokoukaná obálka v řadě okoukaných, provedla jsem opětovně rychlý čtecí průlet, při kterém jsem zjistila, že se malý velký čtenář dostal do let hlavního hrdiny, a řekla, a co tuhle?

A četli jsme Kocourka. 

Zpočátku s nadšením. Příběh předškoláka, který dumá nad tím, co to jen dostane v té staré krabici od bot k narozeninám, byl napínavý. A jaká radost! Získaný dárek je snem spousty malých kluků a holek... 

Jenže chlapcovo nadšení a radost byly dlouhé asi jako ta bílá špička na kocourkově ocásku, pak text začal tmavnout a smutnět do černočerné barvy kocouří srsti. 

Když jsme se pročetli až do tří čtvrtin a dvouletý bráška k nám opět přiběhl s otázkou, jestli už se teda našel ten ztracený kocourek, došlo mi, že nás happyend asi nečeká. 

Ten večer jsem (opožděně) pročetla recenze. Aha! Tak takhle to je! Máme tu jednu z těch knih, které se nebojí dětem předkládat realitu života, namísto obligátního všechnodobředopadlo. Autorem je navíc tvůrce severských detektivek. A najednou mi do sebe zapadají některé detaily, nad kterými jsem se při čtení pozastavila. (Drsnost, nijaká laskavost mezi postavami, ponurost, rozvleklost.)

Uf, přecitlivělá duše malého velkého čtenáře nenese tyto realistické knihy nejlépe, třeba Kamzíkův velký skok Daniela Rušara jeho ruka šátrající v knihovně vždy přeskočí. Jenže to je právě ono, záměr, příběh dítěti umožní prožít bolest a ztrátu na papíře - ve čtenářově bezpečí. Tyto knihy mají posilovací schopnost. Jako když si chodíte zaběhat a díky tréninku vycvičené svaly, správné dýchání a vytrvalost vám potom zachrání život, když skutečně musíte utéct před nebezpečím. Snad.

Mami, je to jiné, ale i tak se mi to moc líbí, čti...

Další den se ke knize vracíme. Synovi říkám o recenzích a rozebíráme to, co jsme zatím přečetli. Dostáváme se ke slovu ztráta a vyrovnávání se se ztrátou. Mami, ale i tak se mi to moc líbí, pojďme číst. (Tak to je posun, těš se, Kamzíku...) 

Spolu s malým severským hrdinou tedy dál hledáme a hledáme a doufáme. Stop. Konec příběhu. 

Mami, je spousta možností, kde kocourek může být. Ale víš, ten sen o Dešťovém království, zasní se úlevně malý velký čtenář...

Mami, mně se to líbilo, pojďme číst od začátku. - Uff, víš, co, dáme si od toho chvilku pauzu, co říkáš, co takhle trochu laskavé Daisy Mrázkové...? 

Závěrem: 

Ač jsem byla na pochybách, co kniha v citlivé duši vyvolá, a navzdory jisté zasmušilosti, kterou vyvolávala ve mně, u dětského, tedy cílového čtenáře prošla na jedničku.

Tolik zkušenost s knihou o věčném hledání, nenalézání toho, po čem toužíme, a smiřování se s tím. Smutné (ale pozor, i komické, malý velký čtenář vybuchoval smíchy), realistické i fantaskní, a jiné (tedy otevírající obzory) - lehce dětsky drsně severské - avšak autor Henning Mankell možná díky své dětské knížce získal nového budoucího čtenáře pro své knihy pro dospělé. 

Z knihkupectví - Adventní kalendář - podruhé

A je to tady. Uběhlo to jako voda a po roce opět vytahujeme náš úžasný Adventní kalendář. Loni u malého čtenáře sklidil velký úspěch a malé knížečky se staly hitem celého vánočního období. Když jsem o něm tehdy psala příspěvek, kladla jsem si otázku, jak na kalendář malý čtenář bude nahlížet rok poté. A teď mám odpověď. 

Jelikož loni o adventu měl teprve téměř rok a půl, nevzpomíná si; teď na knížky nahlíží, jako by je viděl poprvé. A dívá se na ně úplně jinak. 

Loni je dostal najednou, všechny pohromadě, kromě čtení ho bavilo knížečky skládat na podložku a znovu vytahovat. Letos si od 1. prosince vybaluje knížky jednu po druhé den po dni ze svého druhého adventního kalendáře (s drobnostmi typu ovocná tyčinka, perníček, magnet nebo prskavka na Štědrý den). Adventní miniknížky si poponáší po bytě, chce je opakovaně číst, debatuje o obsahu a má je vůbec pořád blízko sebe. Možnost knížečky rozdělit a vložit do sáčků k dalším drobnostem mě napadlo na poslední chvíli, ale byla to dobrá volba. Malý čtenář je v napětí, jakou knížečku další den v sáčku najde, a taky si je pak řadí na podložku podle čísel a vypočítává, jaké číslo si na podložce zaplní další den. 

Adventní kalendář Ivany Pecháčkové a Jarmily Marešové (Meander) nemůžu než podruhé vřele doporučit. (A na Vaší neustálé rekordní návštěvnosti loňského článku vidím, že vzbuzuje velký zájem.) Pro nás jde o úžasný počin – kalendář je nositel trvalé hodnoty a také adventní atmosféry. A... vždyť to na malém čtenáři vidím, že dychtivěji chňapne po knížečce než přiložené drobnůstce. :-) (Ale, nechval dne před prskavkou.)

Krásný a poklidný advent nejen všem malým a velkým čtenářům!

Ještě trochu inspirace - CD + zpěvník Zpívejte s námi!

Vedle čtení patří k velkým zálibám malého čtenáře hudba, její poslech i produkce (zpěv, dětská hra na všemožné nástroje, od bubínku, přes klávesy až po dva obří šrouby z tatínkova nářadí). 

Naše zásoba dětské hudby k poslechu je skromná (ničemu to až tak nevadí, jelikož funguji jako spolehlivý jukebox). Před časem však k dětskému Nohavicovi a písničkám z večerníčků přibylo CD Zpívejte s námi. Přes tři desítky vesměs velmi dobře známých lidových písniček nazpívaly děti z mimořádného Kühnova dětského sboru. 

Jak nahrávky povedly si můžete poslechnout na ukázku TADY (na stejné stránce jsou ke stažení také tematické omalovánky). 

CD má jeden velmi příjemný bonus. Patří k němu krásná kniha – zpěvník a zároveň obal pro CD. Nejenže ve zpěvníku samozřejmě najdete slova a noty ke všem nazpívaným pětatřiceti písním, ale celkový zážitek z poslechu vám zpříjemní opravdu povedené milé „vystřihovánkové“ ilustrace. 

Lidovky jsou nejmenším dětem přirozeně velmi blízké. Pokud malý čtenář za doprovodu čistých hlásků sboristů zrovna netancuje, usadí se a zcela se do melodie a slov ponoří. :-) 

Malý čtenář si ve zpěvníku nejraději hledá obrázek holky modrooké... :-)

Jabloňkománie (Z knihkupectví: O jabloňce)

Titul vyšel poprvé v roce 1970, v prodeji je stále.

Jabloňka! Jabloňka! Kde se hnete, všude číhá růžová knížka. Číst! dožaduje se malý čtenář. Číst v posteli, na gauči, na zemi i v koupelně. Zasáhla nás „jabloňkománie“. Teď, když je malý čtenář hrdým majitelem „jabloňky“ již několik měsíců, ho nijak neopustila chuť klasický příběh Eduarda Petišky stále dokola číst. A čteme ho rádi. Proč? Třeba protože Helena Zmatlíková. A taky: 

Kniha je skvěle graficky řešená. Černé rámečky s detailním vyobrazením proměn okolo jabloně na zahradě (která má mimochodem velmi sympatický výraz), text na okrajích stránek, malý obrázek u textu jako doplněk výjevu – vše má své pevné místo. 

Martínkovo objevování světa a zákonité proměny ročních období, pečování o stromek a celoroční těšení na sladkou odměnu – autorům se podařilo zobrazit svět viděný upřímnýma dětskýma očima, plnýma nadšení z všednodenností. 

„Maminka fotí, rozsvítím, maminka potřebuje vidět!“

Obrázek bouřky za oknem vzbuzuje v malém čtenáři strach. Někdy statečně dopředu hlásí: Bouřky nebojím! Pak ale občas šedý mrak pro jistotu zakryje třeba dřevěnou kostkou, aby nebyl vidět, než otočíme stránku a čteme dál... 

A co se nám ještě líbí na „jabloňce“? Když ji čtete dítěti nepoznamenanému věděním o světě s kvanty vyprodukovaných nesmyslných lákadel – můžete pozorovat, jak se spolu s Martínkem upřímně těší na jedno obyčejné jablko. 

A proč se líbí tak moc malému čtenáři? 

O čempak ta knížka je? ptáme se. O tatínkovi! zní odpověď malého čtenáře, který se zamilovaně zadívá na tatínka Martina. :-)

Z knihkupectví: Moje malé příběhy Montessori - Procházka

Po Zraněném ptáčkovi nás zaujal nás i další ze série Montessori příběhů. Procházka.

Tentokrát se Linda s Emou vydávají s rodiči na procházku a piknik. Je to výlet plný objevování ptačích pírek, šnečích ulit, sbírání lístků a dalších pokladů z lesa. Tedy přesně to, co teď velmi baví i malého čtenáře. 

Publikaci opět nechybí čistý, jednoduchý styl, jemné ilustrace. 

Mám pocit, že autorky chtěly říci, že není třeba spěchat ke stanovenému cíli cesty. Ale je dobré si vychutnat každý krok, pozastavit se nad zajímavým kamínkem nebo rostlinou, pozorovat přírodu a vnímat ji všemi smysly. 

Tak když zrovna na procházce v přírodě nejsme, procházíme se alespoň s Lindou a Emou po papíře a těšíme se na další návštěvu lesa. Anebo probíráme poklady – šnečí budky, mechy a kůry, opatrně přinesené domů a uložené v slaměném košíku. 

Pěkné, jednoduché čtení, inspirující nejen k procházkám. :-)