Zobrazují se příspěvky se štítkemzděděná. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemzděděná. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 20. října 2017

Zděděné - Kvak a Žbluňk jsou kamarádi


Tyhle dvě žabky jsou součástí vzpomínek na mé dětství. Tak nějak vždy, kam až má paměť sahá, kniha patřila do dětského pokojíčku. Později, když už byl na světě malý čtenář, jsem ji nejednou vzala do ruky a těšila se, že mu ji za čas budu předčítat a že se nad ní budeme smát, jako jsem se příhodám smála v dětství já. Přišlo to dřív, než jsem čekala. Malý čtenář si Kvaka a Žbluňka zamiloval ještě před druhým rokem, to bylo neustálé Maminko, číst Kaka a Buňka! Vůbec se mu nedivím. Titul Američana Arnolda Lobela (který je zároveň autorem ilustrací) má v sobě jakousi jiskru, díky které vás baví číst a poslouchat příběhy stále dokola. 



Vlastně se dá říct, že tuto knihu předčítám snad nejraději. Baví mě nahlížet do mikrosvěta žabáka a ropušáka. Do mikrosvěta velkých pocitů a emocí. Ano, myslím si, že v tom je ta zmiňovaná jiskra. Žabky něco trápí, za něčím se honí, mají strach, radují se, chtějí být statečné a odolávat pokušení. Prožívají lidské radosti i strasti, a to s velkou dávkou laskavosti a vtipu v každém příběhu. Jednotlivé kapitoly jsou dlouhé tak akorát, aby vyzněla pointa, a dítě s očekáváním zavolalo: ... a ještě o koláčcích, ještě jednu, o ztraceném knoflíku, nebo jak se báli velkého hada! 

Malému čtenáři jsou Kvak se Žbluňkem moc sympatičtí. V jednu chvíli byl fascinován příběhy o koupání, koláčcích a knoflíku. Přijímá je zatím samozřejmě v první rovině, ale vnímá humorný nádech textu. Pomalu si začínáme na stránkami povídat o hlubším smyslu povídek, protože ten lze v každé nalézt. (Čím více Žbluňk upozorňoval okolí, že nechce být okolím viděn v plavkách, tím větší očekávání okolí mělo, apod.) 








Vyrobili jsme si velmi jednoduché vařechové maňásky Kvaka a Žbluňka a četbu obměňujeme divadlem (příběh o koupání je v divadelním pojetí ještě zábavnější a vede). Za tuto knihu moudrých příběhů Arnolda Lobela (i za skvělý překlad Evy Musilové) jsem vděčná, je velkým potěšením se k ní stále vracet. 

pondělí 24. dubna 2017

Zdědili jsme: Veselý červenec


Představujeme nové kamarády malého čtenáře – to je Jirka s Věrkou a jejich zvířectvo, další poklad z hromádky zděděných knih. Nejprve jsme ji nechali trochu vyspravit, aby nám při čtení držela pohromadě. Po opravě jsme ji zkusili nabídnout k předčítání – přece jen v ní bylo na človíčka o kapku více textu než obvykle... A jak to dopadlo? Pány autory Josefa Ladu a Břetislava Mencáka (mimochodem skvělý překladatel Dětí z Bullerbynu Astrid Lindgrenové) by jistě potěšil fakt, že jejich Veselý červenec z roku 1977, několik měsíců kraluje v knihovničce dítěte ročníku 2015. :-)


Lenošení v posteli, mytí v potoce, snídaně pod stromem, Veselý červenec má skutečně příjemně prázdninovou atmosféru. Když se k ní přidá jednoduchý příběh o koncertě zvířecí kapely, na který se děti vypraví do lesa, podaný chytlavými verši s precizními rýmy a obrázky se spoustou zajímavých detailů – není divu, že se líbí. 










A tak čteme. Na přání. Čteme až do ochraptění našich hlasivek, s hřejivým pocitem, že to malého čtenáře tak baví. :-)


neděle 9. dubna 2017

Zděděná: Tam to není. Kde to je?

Malý čtenář rád věci schovává a hledá. Když jsem se probírala hromadou starých knih, které jsme dostali darem, zaujala ho jedna taková „hledací“. 


Knihu Tam to není. Kde to je? vydal Albatros v roce 1981, napsala Nataša Tanská, ilustroval Luboš Grunt.

Námět knihy Tam to není. Kde to je? je jednoduchý. Kamarádka pobízí chlapce, aby se oblékl a šel si hrát ven. První stranu s vyobrazením zimních radovánek, na které je chlapec lákán, strhl nějaký předešlý náruživý malý čtenář (podezříváme tatínka). Ale to nám nevadí. Když jsem titul zahlédla v knihovně, vypůjčila jsem ho, aby si malý čtenář informace z chybějícího obrázku mohl doplnit. 


Chlapec se tedy vypravuje ven, ale stále něco hledá – rukavice, šálu, boty, jenže na nesprávných místech. Kamarádka mu napovídá, kde by je měl hledat. 







Nakonec je vše nalezeno na správných místech, včetně čepice...


Malý čtenář, mající zálibu ve čtení knih s všednodenními náměty, si v této doslova libuje. Nadšeně nahlíží do příbytku chlapce, hledá s ním svršky a kroutí hlavou nad jeho nápady – třeba hledat čepici na lustru. Titul neztrácí oblíbenost ani po více než půlroce čtení a človíček se k němu rád vrací. 

neděle 12. února 2017

Zdědili jsme: Hajej, dadej


Znáte ten pocit, když se k vám po letech dostane zapomenutá, dříve důvěrně známá hračka? Pocit se špetkou úžasu dětství, které je už nenávratně pryč. Měla jsem ho, když jsem otevřela knížku Hajej, dadej. 



Publikaci autorek Márie Rázusové-Martákové a Magdy Dúbravkové (překrásné ilustrace) vydalo bratislavské nakladatelství Mladé letá v roce 1985, jde o překlad ze slovenského originálu. Zejména některé doslova snové výjevy se mi vryly do paměti, když jsem ji jako malá četla. 

Tahle dvojstrana mě jako malou holčičku zcela fascinovala.
Sbírku básní-ukolébavek jsme z knihovny v mém starém dětském pokoji přestěhovali do knihovničky malého čtenáře a společně si ji prohlížíme. Většina básní je pro jeho věk příliš dlouhá a složitá, jednodušší z nich si rád nechá předčítat, třeba:

Hebounký větříčku,
pohlaď mou sestřičku,
přines jí pěkný sen
od skřivánků.

Až s mámou vyperu
plínky a zástěru,
taky jí zazpívám
uspávanku.* 

Ilustrace Magdy Dúbravkové jsou velmi působivé, tak si človíček díky její kresbě představuje vítr: 





Dvojstrana s rukama připravujícíma jídlo a věšením prádla je človíčkova oblíbená. Chápu. Když jsem Hajej, dadej měla jako dítě v rukou, taky jsem se nemohla vynadívat na oživlé oblečení i stromy s tváří. Ilustrátorka přesně věděla, jak vzbudit dětskou zvědavost a podnítit fantazii. 


A na jakou knížku z dětství rádi vzpomínáte vy? 


*Rázusová-Martáková, M., Dúbravková, M.: Hajej, dadej. Mladé letá, Bratislava 1985.