Omlouvám se malým leporelům. Nedokončený příspěvek o harmonikových knížkách (tedy o leporelech v pravém slova smyslu) už mám nafocený a zastrčený na blogu bezmála půl roku. Vždy se totiž zrovna objevila nějaká skvělá knížka, která dostala přednost, a tak malá leporela trpělivě čekala dál.
Jenže jsem si opět uvědomila, jak jsou pro malého čtenáře tyhle knížečky důležité. Je to vlastně jeho čtenářská základna. A tak příspěvek konečně posílám na blog.
Ta nejjednodušší leporela si prohlížel jako několikatýdenní kojenec v poloze na zádech a v klubíčku na klíně. Také byly – díky své schopnosti stát – výbornou motivací pro setrvání v poloze pasení koníčků. A neomrzely ho ani tehdy, když už je znal nazpaměť. Použil je ke hře. Začal z nich stavět obří jedno- či vícevrstevnaté ohrady, malé ohrádky, stříšky a garáže. Je to dodnes jeho jedna z nejoblíbenějších činností a stále se v ní zdokonaluje.
Jako třeba opět dnes ráno. Človíček si vzal látkovou krabici, ve které má všechna malá leporela uložena. Rozestavěl je kolem sebe a vytvořil mnohovrstevnatou ohradu se systémem několika komor s bránami.
Občas při takové hře na chvíli přestane i mluvit – to zapomene, že jde o stěnu ohrady, a zahloubá do některého z příběhů.
A tak ani teď, když už je človíček pokročilý (a neúnavný) čtenář a má ve své knihovny těžší tituly, nemáme důvod tyhle knížky pro nejmenší kdesi odklízet.
Myslím, že mu důvěrně připomínají dobu čtenářských začátků, a i proto se jimi téměř každodenně doslova obklopuje.
Níže obrazem ta nejvytíženější leporela. :-)
Jenže jsem si opět uvědomila, jak jsou pro malého čtenáře tyhle knížečky důležité. Je to vlastně jeho čtenářská základna. A tak příspěvek konečně posílám na blog.
Ta nejjednodušší leporela si prohlížel jako několikatýdenní kojenec v poloze na zádech a v klubíčku na klíně. Také byly – díky své schopnosti stát – výbornou motivací pro setrvání v poloze pasení koníčků. A neomrzely ho ani tehdy, když už je znal nazpaměť. Použil je ke hře. Začal z nich stavět obří jedno- či vícevrstevnaté ohrady, malé ohrádky, stříšky a garáže. Je to dodnes jeho jedna z nejoblíbenějších činností a stále se v ní zdokonaluje.
Jako třeba opět dnes ráno. Človíček si vzal látkovou krabici, ve které má všechna malá leporela uložena. Rozestavěl je kolem sebe a vytvořil mnohovrstevnatou ohradu se systémem několika komor s bránami.
Občas při takové hře na chvíli přestane i mluvit – to zapomene, že jde o stěnu ohrady, a zahloubá do některého z příběhů.
A tak ani teď, když už je človíček pokročilý (a neúnavný) čtenář a má ve své knihovny těžší tituly, nemáme důvod tyhle knížky pro nejmenší kdesi odklízet.
Myslím, že mu důvěrně připomínají dobu čtenářských začátků, a i proto se jimi téměř každodenně doslova obklopuje.
Níže obrazem ta nejvytíženější leporela. :-)
