Zobrazují se příspěvky se štítkemzábavná. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemzábavná. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 20. října 2017

Zděděné - Kvak a Žbluňk jsou kamarádi


Tyhle dvě žabky jsou součástí vzpomínek na mé dětství. Tak nějak vždy, kam až má paměť sahá, kniha patřila do dětského pokojíčku. Později, když už byl na světě malý čtenář, jsem ji nejednou vzala do ruky a těšila se, že mu ji za čas budu předčítat a že se nad ní budeme smát, jako jsem se příhodám smála v dětství já. Přišlo to dřív, než jsem čekala. Malý čtenář si Kvaka a Žbluňka zamiloval ještě před druhým rokem, to bylo neustálé Maminko, číst Kaka a Buňka! Vůbec se mu nedivím. Titul Američana Arnolda Lobela (který je zároveň autorem ilustrací) má v sobě jakousi jiskru, díky které vás baví číst a poslouchat příběhy stále dokola. 



Vlastně se dá říct, že tuto knihu předčítám snad nejraději. Baví mě nahlížet do mikrosvěta žabáka a ropušáka. Do mikrosvěta velkých pocitů a emocí. Ano, myslím si, že v tom je ta zmiňovaná jiskra. Žabky něco trápí, za něčím se honí, mají strach, radují se, chtějí být statečné a odolávat pokušení. Prožívají lidské radosti i strasti, a to s velkou dávkou laskavosti a vtipu v každém příběhu. Jednotlivé kapitoly jsou dlouhé tak akorát, aby vyzněla pointa, a dítě s očekáváním zavolalo: ... a ještě o koláčcích, ještě jednu, o ztraceném knoflíku, nebo jak se báli velkého hada! 

Malému čtenáři jsou Kvak se Žbluňkem moc sympatičtí. V jednu chvíli byl fascinován příběhy o koupání, koláčcích a knoflíku. Přijímá je zatím samozřejmě v první rovině, ale vnímá humorný nádech textu. Pomalu si začínáme na stránkami povídat o hlubším smyslu povídek, protože ten lze v každé nalézt. (Čím více Žbluňk upozorňoval okolí, že nechce být okolím viděn v plavkách, tím větší očekávání okolí mělo, apod.) 








Vyrobili jsme si velmi jednoduché vařechové maňásky Kvaka a Žbluňka a četbu obměňujeme divadlem (příběh o koupání je v divadelním pojetí ještě zábavnější a vede). Za tuto knihu moudrých příběhů Arnolda Lobela (i za skvělý překlad Evy Musilové) jsem vděčná, je velkým potěšením se k ní stále vracet. 

pondělí 24. dubna 2017

Zdědili jsme: Veselý červenec


Představujeme nové kamarády malého čtenáře – to je Jirka s Věrkou a jejich zvířectvo, další poklad z hromádky zděděných knih. Nejprve jsme ji nechali trochu vyspravit, aby nám při čtení držela pohromadě. Po opravě jsme ji zkusili nabídnout k předčítání – přece jen v ní bylo na človíčka o kapku více textu než obvykle... A jak to dopadlo? Pány autory Josefa Ladu a Břetislava Mencáka (mimochodem skvělý překladatel Dětí z Bullerbynu Astrid Lindgrenové) by jistě potěšil fakt, že jejich Veselý červenec z roku 1977, několik měsíců kraluje v knihovničce dítěte ročníku 2015. :-)


Lenošení v posteli, mytí v potoce, snídaně pod stromem, Veselý červenec má skutečně příjemně prázdninovou atmosféru. Když se k ní přidá jednoduchý příběh o koncertě zvířecí kapely, na který se děti vypraví do lesa, podaný chytlavými verši s precizními rýmy a obrázky se spoustou zajímavých detailů – není divu, že se líbí. 










A tak čteme. Na přání. Čteme až do ochraptění našich hlasivek, s hřejivým pocitem, že to malého čtenáře tak baví. :-)


úterý 11. dubna 2017

Z knihkupectví: Barvy


Hned to venku působí veseleji, když se po šedivé zimě začínají do přírody vracet barvy, nemyslíte? 

Malý čtenář nejznámější barvy rozeznává už nějaký ten pátek. Nijak jsme ho to násilně neučili. Jen jsme se věci kolem snažili pojmenovávat i s jejich vlastnostmi. A najednou jsme zjistili, že prostě ví, která je která. 

Nejraději má zelenou. Kreslit vždy začíná se zelenými pastelkami. V montessori kroužku si z košíčku s hudebninami vždy vybere obě dvě zelená štěrkací vajíčka. A v hračkářství si suverénně sundal ze stojanu zelené odstrkovadlo a chystal se odcestovat (zřejmě do „zverimexu“ hned vedle). 

Ale zpět k barvám. Teď k těm s velkým B. Je tady opět Hervé Tullet a jeho další hravý titul Barvy. 

Překlad z francouzského originálu Couleurs vydalo nakladatelství Portál v roce 2015.

Barvy
mají podobný koncept jako slavná Tulletova Knížka. Autor opět skrze stránky vybízí čtenáře k aktivitě 
– a tak náš malý čtenář ťuká na barevné otisky, třese s knihou nebo ji naklání do strany či prudce zaklapne.  

S údivem pak sleduje, co se na další straně děje – barvy se mísí a vznikají nové druhy, barva stéká ke straně stránky nebo se rozprskne do malých teček.











Prostřednictvím hry se děti naučí rozpoznávat paletu barev a ty větší pochopí, jaké druhy a odstíny vznikají mícháním druhů.

S Tulletovými Barvami ale nejde jen o učení. V první řadě jde o zábavu. Hru, u které se pobaví děti i dospělí. 

Za zaslání titulu děkujeme nakladatelství Portál. 

středa 15. března 2017

Z knihovny: Pejsek a kočička – láska na první pohled


Čteme pana Čapka. Josefa. O pejskovi a kočičce, Jak psali psaní. Vypůjčili jsme si verzi se zjednodušeným textem. Výborně se hodí pro první předčítání obsáhlejšího (i když zkráceného) příběhu.

Kniha vyšla v roce 2004 pražskému nakladatelství Baset, je zpracována podle kresleného filmu Eduarda Hofmana na motivy Josefa Čapka. 

O čem díl Jak psali psaní je, zřejmě není třeba připomínat. Protože však blog má i zahraniční čtenáře, alespoň v krátkosti zmíním, že jde o skvěle vypointovaný příběh (jak jinak u Čapků):

Pejsek s kočičkou místo lenošení v posteli během zimního dne napíšou dětem dopis. Než se s ním vydají na poštu, pejsek zatouží po voňavém syrečku, uloženém na polici. Když se vracejí z pošty, zjistí, že jim sníh zasypal domeček. Pejsek ho dokáže vyhrabat jen díky vůni odřeknutého syrečku...


Známá edice nakladatelství Baset (mimochodem vychází i v překladech do angličtiny, němčiny a francouzštiny) je úžasná pro nejmenší čtenáře (zmíněný díl čteme od roka a půl). Knížky jsou na jedné straně plné ilustrací, což malým dětem velmi vyhovuje. Zároveň se k nim ale dostane také autorovo psané slovo, jeho typický styl se všemi jedinečnostmi, humorem, citlivostí, slovními obraty a skvělými dialogy. (Klasické Povídání o pejskovi a kočičce obsahuje méně obrázků a textu více, zřejmě by jej zvládly až o trochu starší děti.)




Na tyhle chvíle ve čtenářském vývoji človíčka jsem se moc těšila. Děťátko sedí od první do poslední stránky „velké“ knihy jako přikované, hltá příběh a na tvářičce se mu značí, jak jej intenzivně prožívá. Jakmile si pak příběh trochu osvojí, doplňuje a napovídá. (Haf nevidí domeček, kroutí nešťastně hlavou malý čtenář; jakmile se objeví kousek střechy, kterou pejsek vyhrabal ze sněhu, upřímná radost je až hmatatelná, je pyšný na pejska...)





Mezi malým čtenářem a postavičkami střapatého pejska a bílé kočičky to okamžitě zajiskřilo. Vyžaduje číst i omalovánku v zadní části knihy, která slouží jako upoutávka na další díl edice (Jak myli podlahu). Pak si hraje na kočičku – nechává se jako umývat v neckách (lavoru) a chce být věšen na šňůru jako prádlo. :-)

Nemůžeme se dočkat, až se nám do rukou dostanou další díly! A těšíme se až časem sáhneme také po klasickém Povídání o pejskovi a kočičce s úplným textem. 

úterý 7. února 2017

Z knihkupectví: The game of the mix and match


Kreativní Francouz Hervé Tullet podruhé. A The game of the mix and match – naše srdeční záležitost. Pořídili jsme si ji v originále (londýnské vydavatelství Phaidon, dotisk z roku 2013) v českém e-shopu s anglickou literaturou. Když jsme ji vybalili a rozstříhané stránky se před námi daly poprvé do pohybu, říkali jsme si, že to se vážně povedlo.


Kdybychom se řídili označení 3+ na zadní straně obálky, o něco bychom přišli. Totiž – když malý čtenář (těsně před prvními narozeninami) poprvé uviděl mix rozporcovaných obrázků, pokrčil čelíčko a usilovně přemýšlel. A jakmile jsme přiložením částí vytvořili letadlo nebo slona přímo před jeho očima, rozzářil se a nadšeně se smál. 


Od té doby hledáme části obrázků a spojujeme je – a stále nás to neomrzelo. Anebo si malý čtenář jen najde své oblíbence (obličej, semafor, letadlo) a ujistí se, že obě části obrázku jsou skutečně ve změti jiných pořád schované.  






Tuto publikaci (stejně jako knížku Knížka stejného autora) bych na nevšední prohlížení obrázků doporučila i zvídavým ročním dětem. Ale tříletá věková hranice, od které je kniha doporučována, má taky něco do sebe. Domnívám se, že tříletý čtenář už bude schopen přijmout výzvu autora a s knihou laškovat – spojovat nespojitelné a vytvářet nereálné obrazce, nebo si dokonce hrát s jazykem a složeninám vymýšlet pojmenování. A co si třeba zahrát hru na pojmenování obrazců vzniklých po náhodném otevření? (Tak to bych tady měla třeba: šnekocitron nebo raketodům..., jsem zvědavá na výtvory dětské fantazie, protože u čtení téhle knihy určitě pracuje na plné obrátky.)


Tato hra Hervé Tulleta nás moc baví. Rozhodně doporučujeme! :-)