O čtení: Malé velké radosti malého čtenáře

Omlouvám se malým leporelům. Nedokončený příspěvek o harmonikových knížkách (tedy  o leporelech v pravém slova smyslu) už mám nafocený a zastrčený na blogu bezmála půl roku. Vždy se totiž zrovna objevila nějaká skvělá knížka, která dostala přednost, a tak malá leporela trpělivě čekala dál. 

Jenže jsem si opět uvědomila, jak jsou pro malého čtenáře tyhle knížečky důležité. Je to vlastně jeho čtenářská základna. A tak příspěvek konečně posílám na blog.

Ta nejjednodušší leporela si prohlížel jako několikatýdenní kojenec v poloze na zádech a v klubíčku na klíně. Také byly – díky své schopnosti stát – výbornou motivací pro setrvání v poloze pasení koníčků. A neomrzely ho ani tehdy, když už je znal nazpaměť. Použil je  ke hře. Začal z nich stavět obří jedno- či vícevrstevnaté ohrady, malé ohrádky, stříšky a garáže. Je to dodnes jeho jedna z nejoblíbenějších činností a stále se v ní zdokonaluje. 

Jako třeba opět dnes ráno. Človíček si vzal látkovou krabici, ve které má všechna malá leporela uložena. Rozestavěl je kolem sebe a vytvořil mnohovrstevnatou ohradu se systémem několika komor s bránami. 

Občas při takové hře na chvíli přestane i mluvit – to zapomene, že jde o stěnu ohrady, a zahloubá do některého z příběhů.

A tak ani teď, když už je človíček pokročilý (a neúnavný) čtenář a má ve své knihovny těžší tituly, nemáme důvod tyhle knížky pro nejmenší kdesi odklízet. 

Myslím, že mu důvěrně připomínají dobu čtenářských začátků, a i proto se jimi téměř každodenně doslova obklopuje. 

Níže obrazem ta nejvytíženější leporela. :-)

O čtení: Nová hromádka knížek z knihovny

Bibliobox

To je něco pro malého čtenáře.

Myslím, že dnes si malý čtenář ujasnil, jakže to v té knihovně chodí. Jen co jsme vešli do dětského oddělení, vzal si kartičku, obešel dlouhý pult a dal ji knihovnici do ruky. Pak zamířil k regálům, vytáhl knížku, odnesl ji na pult, počkal, až ji knihovnice načte, a šel pro další.

Když jsme měli vybráno, zkontroloval řazení knih pro větší děti a trochu je urovnal a zasunul. :-)

Domů jsme si přinesli novou hromádku knížek. Je v ní pár evergreenů, ostatní jsou novinky. 

Shledání s oblíbenou Kuba a počasí...

Pročteme je, a pokud na nás některá obzvlášť zaujme, doporučení najdete na blogu. Jako první zkusíme otestovat Knížku Hervé Tulleta (jeho The game of the mix and match u nás dlouhodobě boduje).

Pěkný den! :-)

O čtení: Nejmladší čtenář

Človíček měl čerstvě rok, když stál u pultíku v dětském oddělení městské knihovny. Hrdě si z ní pak odnesl zelenou průkazku a s ní titul nejmladšího čtenáře. Později jsme na vypůjčování si dětských knížek nalákali ještě mladšího kamaráda, a jsme za to moc rádi – o titul jsme sice přišli, ale je to jen důkaz toho, že náš malý čtenář roste. Návštěvy knihovny má stále moc rád. Prohání se mezi regály a kouká knihovnicím pod ruce; doma před sebe rozložíme půjčené knížky a prohlížíme si jednu po druhé. Potom se načas nastěhují do naší knihovničky.

A protože knihovna byla pyšná na svého „tak malého nejmladšího čtenáře“, jedna z knihovnic s námi pořídila rozhovor: 

Milí čtenáři, kolik si myslíte, že je let našemu nejmladšímu čtenáři? Čtyři? Tři? Omyl, nejmladší zaregistrovaný čtenář nedávno oslavil jeden rok a je hrdým majitelem knihovnické průkazky. Jaké knihy má rád? Jak to, že už „chodí" do knihovny? Přečtěte si rozhovor s Vojtíkovou maminkou Janou a dozvíte se víc!

Jak vás napadlo zaregistrovat v knihovně teprve ročního syna Vojtu?

Hned z několika důvodů. Vojtíšek je velký čtenář a ke knihám má vřelý vztah. Neviděla jsem proto důvod tajit mu existenci tak milé instituce, jakou knihovna je. Nemám pocit, že by na chození do knihovny byl malý, naopak mi přišlo symbolické přinést k prvním narozeninám domů průkazku. S manželem si přejeme, aby měl syn dostatek podnětů pro rozvoj, a knihovna je jedním z nich. Navíc jednu z poboček míjíme téměř denně během procházek a zajít si pro nějakou knížku a trochu v knihovně pobýt, obzvlášť když je venku škaredě, je moc fajn.

Kdy jste začali s čtením a prohlížením knížek?

Slovo, píseň a vyprávění poznal Vojtíšek už před narozením. A s knihou jsme ho seznámili záhy. Opravdu brzo. Prohlížet si obrázky a vyprávět si o nich jsme začali někdy okolo desátého, dvanáctého týdne. A protože jsme se u prvního „čtení" setkali s nadšenou reakcí, už jsme s ním nepřestali. Je nám jasné, že v tak nízkém věku měl z obrázků pramálo (mimo jiné z hlediska vývoje očí) a že by pro něj byly vhodnější například černobílé obrazce. Volili jsme proto alespoň jednoduchá, přehledná leporela, nejlépe s jedním obrázkem na jedné stránce. Můžu doporučit například Zvířátka Josefa Lady, je to krásná, jednoduchá a přehledná klasika. Teď už si Vojtíšek vezme knížku i sám a prohlíží si. Většinou si ale vybere knihu ze své zatím mobilní knihovničky v krabici a čeká na vyprávění. Čteme takto spolu několikrát denně, před koupáním je pak zvyklý číst pravidelně s tatínkem.

Jaké knížky nebo leporela má Vojtík rád?

Mezi nejoblíbenější patří leporela Krtek a kalhotky, Polámal se mraveneček, Maková panenka, Vařila myšička kašičku, O kohoutkovi a slepičce a říkadla s obrázky Heleny Zmatlíkové Šiju boty do roboty. Na velké knize Krtek a jeho svět se učí otáčet klasické stránky, má ji moc rád. Ve sbírce má taky tematické minipedie s pohyblivými obrázky, jsou určené dětem od jednoho roku a Vojtíška velmi zajímají. A protože má rád ptáky, listujeme i v „nedětské" encyklopedii ptáků, to ho moc baví. Další pěkné knihy na něj teprve čekají. Těšíme se třeba na společné čtení krásné kolážové knížky Jak se máš, Eliško; na Princeznu z růžového království Markéty Zinnerové nebo Exupéryho Malého prince. Je tolik krásných knih! Ale je třeba po kvalitě pátrat a vybírat pečlivě. V regálech knihkupectví je z mého pohledu spousta knih nevalného obsahu i formy, dětem se podbízejí křiklavostí, jsou překombinované. Dobrým vodítkem pro výběr mohou být knižní ocenění nebo vytipovaná nakladatelství, která si potrpí na vytříbenou formu a obsah. Pro pořízení takové knihy je pak většinou potřeba sáhnout hlouběji do peněženky, sledovat akce na internetu, bazary anebo zapátrat v knihovně.  Právě teď se Vojtíšek seznamuje s prvními zapůjčenými knížkami a vypadá to, že s některými bude těžké se loučit. Mezi leporely jsme tam našli opravdu poklady.

Jakou barvu průkazky si malý čtenář vybral?

Vybrali jsme zelenou. Barvu Vojtíškovy oblíbené deky i trávy, kterou má moc rád. 

Budete do knihovny chodit pravidelně?

Ráda bych. Chtěla bych návštěvy knihovny zařadit do našeho programu a za nějaký čas bych se ráda s malým zúčastňovala také akcí pro děti, které knihovna pořádá. Jak často si budeme chodit půjčovat knížky, to ale záleží na Vojtíškově chuti do čtení.

Sama teď na čtení asi nemáte moc času, když se ale najde, jaké knihy ráda čtete vy?

Je to tak. Když nad tím přemýšlím, vlastně jsem na rodičovské změnila žánr. Čtu teď výhradně dětská leporela. :-) Ne vážně, ten první rok s Vojtíškem byl náročný a veškerý můj čas jsem věnovala jemu. Věřím, že už na sebe najdu více času, a tak si určitě opráším domácí knihovnu. Začnu možná s Milanem Kunderou a potom se porozhlédnu po novinkách a pár knih si vypůjčím. A jaké knihy ráda čtu? Nejraději ty, které v sobě mají něco navíc, něco hlubokého, co ve vás zůstane ještě nějakou dobu po přečtení. Takové, jejichž autor si hraje se svými čtenářem a o kterých musím přemýšlet i po poslední stránce. Je jich moc.

Děkuji za rozhovor a Vojtíkovi za celou knihovnu přeji mnoho krásných chvil strávených s knihami, nejen v naší knihovně, ale kdekoli jinde.

O čtení: Čteme na cestách

Jak si krátíte a vyplňujete „čekací“ čas s dětmi na cestách? 

Náš človíček nerad cestuje autem (ani se mu v dnešním provozu nedivím), s delšími trasami rozhodně nesouhlasí, ale občas je prostě potřeba se někam autem přemístit. V takových případech bývají nezbytnou položkou ve sbalené tašce, jak jinak než – nějaké knihy. Nejlépe takové tituly, které malý čtenář už zná a o kterých víme, že ho opakovaně zaujmou (ne každá kniha zaujme na první čtení). Vždy jich vezmu raději hned několik – pro případ, že by se cesta z nějakého důvodu protáhla (navštívené osoby, které nám posléze chtějí pomoct s taškou z auta, se pak nemůžou ubránit otázkám Co tam vezete tak těžkého? Co tam máte, cihly? apod.). 

Jednou jsme zase mířili domů z knihovny, když nás zastihl takový ten liják „výsměch deštníku“. Zkrátka nedalo se jít, aniž by člověk nepromokl na kost, a déšť stále zesiloval, ač to vypadalo, že už víc pršet snad ani nemůže. Naštěstí jsme míjeli přístřešek s lavičkami, pod kterým už přešlapovalo pár lidí, jimž se nechtělo plavat v ulicích. Když už jsme s chlapečkem probrali všechno možné, co bylo a bude, a okomentovali vše v okolí, vzpomněla jsem si na knihy z knihovny. Malý čtenář se zachumlal v kočárku a zpříjemnili jsme si čekání na slábnoucí déšť. 

Od té doby s sebou vždy na cestu beru přinejmenším jednu malou knížku, co kdyby... 

čekání na konec deště

O čtení: Proč číst?

Možná si říkáte, proč vlastně dětem číst? Proč jim vnucovat knihu už od útlého věku? Vždyť ve škole se načtou dost a stejně si pak sami vyberou aktivitu, která jim bude nejbližší.

Mám na to odpověď.

Když pomineme to, že kniha dítě (kohokoliv) seznámí s novými „prvky“ v jeho zatím malém světě; provede ho situacemi, které možná zažije nebo raději nezažije; vnese do jeho hlavičky daleko dříve než bez knihy zástupy slov a obratů; pomůže mu s orientací mezi dobrým a zlým; vzbudí v něm povědomí o umění; vezme na sebe vzpomínky („To mi četla maminka, když jsem byl malý!“); bude tady trvale – pořád v sobě ponese schované příběhy s jejich hrdiny a s nimi i kousek já malého čtenáře.

Ale hlavně! Vašim dětem otevře další světy, ve kterých se budou moct potěšit a zaradovat. Světy, které jim vrátí jistotu, když na vlastních nohách zakolísají. Světy, jejichž vnímání se mění jen podle toho, jak se mění samotný čtenář. Jedno ale zůstane stejné – dveře do těch světů jim otevřete vy –maminka, tatínek, babička. A na to určitě nezapomenou.

O čtení: Jak číst?

Máte doma dítko, které se jen tak nenechá usadit ke knize? Nebo jste se o to ještě ani nepokoušeli? Třeba proto, že se vám zdá příliš malé na to být čtenářem – i jednoduchých povídkových knih či básní? Čtete, ale nejste si jisti, jestli na to jdete správně? 

Na stránkách kampaně Celé Česko čte dětem si můžete ověřit, zda postupujete dobře, podívejte se:

Co ANO při čtení dětem?

Co NE při čtení dětem?

O čtení: Kdy začít?

Kdy jste vaše dítě seznámili s knihou?

U nás doma jsme začali chlapečkovi „číst“ velmi brzy. Opravdu brzy, měl sotva pár týdnů, deset, dvanáct. Začali jsme s prohlížením jednoduchých a přehledných leporel. Velkou oblibu mělo toto dřevěné z obchodu s retro hračkami.

Díky materiálu se brzy naučil otáčet stránky sám.

Vypadá velmi prostě. Právě tato jednoduchost nám pomohla stále více podněcovat fantazii, vytvářet příběhy a přidávat informace, že nám dělalo radost opravdu velmi dlouho. 

V intenzitě čtení jsme se řídili reakcemi miminka. Zpočátku jsme si prohlíželi minuty. Jak rostl, čas strávený s knihou se navyšoval, podle toho, jak zvládal udržet pozornost a zájem.

Od jednoduchých obrázkových leporel jsme se postupně „pročetli“ k jednoduchým i náročnějším básním, povídkám a pohádkám. Zpočátku jsme některé texty zjednodušovali, vypouštěli a pasáže přeříkávali vlastními slovy. Pak jsme postupně přidávali originální text, až jsme třeba jednoho dne zjistili, že ten ani ne rok a půl starý čtenář vydrží u celé knihy! Onehdy mi manžel hlásil: „Přečetli jsme Elišku. Celou. V kuse.“ (pozn. kolážová kniha Jak se máš, Eliško? od Lucie Sunkové) Myslím, že taková pozornost a zájem je odměnou za vedení ke čtení od útlého věku.

Nikdy není pozdě začít s malými dětmi číst – stačí jen správně motivovat a mít v ruce knížku, která má co říct a dát. 

A tato chladná, tmavá zimní odpoledne a podvečery ke čtení přímo vybízejí. Zkuste navrhnout dětem, ať si vyberou své pohodlné čtecí místo, a pusťte se do toho. Budou vnímat nejen knihu, ale i váš zájem a blízkost – a blízkost toho nejbližšího spolu s krásnou knihou – to je nejen v tomto ročním období balzám na duši.